„Změna je život“
Ano, tohle heslo je zřejmě všem známé. Ne každý má změny rád, to je jasné, a taky nemusí znamenat, že změna je vždycky dobrá... ale je to určitý posun. Životní posun, který zažívá každý z nás a skoro denně. Jasně, jsme na něco zvyklí, bojíme se nového a máme rádi své pohodlí. Jsem narozena ve znamení raka – ne že bych se nějak zabývala horoskopy, ale speciálně o tomto znamení se tvrdí, že opravdu nemá změny rádo. Což je fakt. Nemám sice ráda rutinu, ale když něco funguje a jsem spokojená, proč to měnit, že?
Čas změn
Ale co když přece jen zjistíme, že nejsme tak úplně spokojení, jak bychom být mohli? Nejspíš nastává čas změn. U mě to je stěhování. V tomto případě se nejedná jen o změnu prostředí, ale i celého mého dosavadního životního fungování. Stěhování od rodičů je obvyklá změna, kdy se jejich malé děťátko a později drzý puberťák mění v dospělého jedince, staví se na vlastní nohy a začíná si budovat základy svého vlastního života. Každý rodič to zvládá jinak a každý syn či dcera tuto změnu podstoupí jindy a za jiných podmínek. V mém případě jsou podmínky dobré, protože mi rodiče poskytli velikou podporu.
Loučení s domovem... nebo spíš s dětstvím?
Přemýšlela jsem o tom, jaké to bude, v podstatě se loučit s dětstvím. Ano, jaký jiný problém by mohl 17letou holku, co se právě stěhuje ke svému staršímu příteli, napadnout, než že se například bude muset vzdát své sbírky plyšáků. Také jsem přemýšlela o svých rodičích a o tom, jak to prožívají. Snažila jsem se vzpomenout si na nějaký příklad, který ukazuje, jak to má fungovat, nabídne nám poučení a přitom zahlédneme odlesk sami sebe. A nenapadlo mě nic jiného než pohádky o starých známých princeznách.
Životy princezen aneb jak nás pohádky připravují na velké kroky
Začněme například u Šípkové Růženky. Tu pohádku všichni známe, zlá sudička na ni uvrhla kletbu: Až dospěješ, píchneš se o kolovrátek a umřeš. Rodiče Růženky nechtěli, aby dospěla, báli se, že o ni přijdou.
Pak je tu malá mořská víla Ariel, za svůj odchod z domova potrestaná tak, že ji každý krok bolel, jako kdyby šlápla na střep, a její mocný otec jí sebral i její líbezný hlas. Ona ale přesto šla za novým světem, protože byla zvědavá a tušila, že jí někde čeká něco lepšího, a skutečně se dočkala.
Kapitola sama o sobě je Popelka. Své dva sourozence nade všechno miluji, ale jsou mladší a přece jen občas trošku otravní, to známe asi všichni, kdo tuto zkušenost sdílíme. Macecha, i když Popelku neměla ráda, ji přesto z domu nechtěla pustit, jelikož se bála, že pak bude na domácnost sama.
A co třeba taková Červená Karkulka? Když jí maminka svěřila úkol jít poprvé sama přes les, jako velká holka, málem ji tam sežral vlk. Nebo další známá pohádka – Kráska a zvíře. Po jejím odchodu otec málem zešílel strachy a smutkem.
I řada malých krůčků může vést k velkým cílům
V pohádkách, tedy v příbězích sdílející základní lidské zkušenosti napříč generacemi, je ukázáno, jak moc situace, kdy dítě opouští domov, může být těžká pro obě strany. Ale je to přirozená součást života, kterou by měl podstoupit každý. Jistě, jsou to jen pohádky – každá z princezen si přes všemožné překážky našla svého prince a dobro i láska zvítězily nad zlem a nenávistí. Všichni víme, že v reálném světě to takhle pokaždé nechodí a ne všechno vždy konči dobře. Přesto věřím, že na tom něco je a že každý máme právo na to dělat kroky, jež nám mohou pomoci dosáhnout svého vlastního šťastného konce.
Odtržení navíc nemusí znamenat odloučení. Přece jenom rodiče má každý jen jedny. A je potřeba si těchto dvou lidí vážit. Právě díky nim jste nyní takoví, jací jste, a na těchto základech, které nám dali, teď stavíte svůj život dál.
Barbora Bochňáková
