Život mezi tampóny - Kapitola 2. Tatínkova večeře

„Ahoj maminko…“ Voláme každý večer do nemocnice, abychom jí povykládaly, jak domácnost bez její přítomnosti funguje nebo spíš nefunguje.

„V 5 odpoledne mi taťka volá, kde jsem. Ne, mami, v 18 letech se mě ptá, kdy přijdu domů. Řeknu mu, že přijdu v 8, protože jsem s kamarádkou v kavárně. Na to mi odpoví, že mám přijít v 7 na večeři. Nic neříkám, ocením jeho snahu a poslušně přijdu domů. Už ve dveřích se zeptám, co tedy máme k večeři. Slyším odpověď: ‚Vinnou klobásu.‘ Tu nesnáším, a tak jen zakřičím, že zase musím jít.“

Mami, neboj, upravíme si ho k obrazu svému

„Otevřela jsem ledničku a ptám se, proč nenakoupil na snídani. Odpoví mi, že nakoupil. Tak se s dovolením otážu, kam to jídlo tedy dal. Řekne: „Vždyť je plná lednička.“ Nedá mi to a s úsměvem se zeptám: ‚A kde?‘ Táta se na mě obrátí: ‚Vždyť tam jsou párky.‘ Takže mami, kdybys nevěděla, tak snídáme párky.“

„Večer se mě přijde třikrát zeptat, v kolik ráno vstávám, kdyby se to náhodou za 5 minut změnilo. Pokaždé odpovím, že v půl sedmé. Ráno přijde, otevře mi okno a řekne, že už bych měla vstávat. Podívám se na hodiny, vidím, že je 6 hodin, a zařvu, že ještě můžu spát. Takhle za mnou chodí každých pět minut, až raději z té postele vylezu, protože moje nervy hned po ránu těžce trpí. Zeptá se mě, jestli nechci kafe, tak trochu změknu a odpovím: ‚Cappuccino prosím.‘ Z kuchyně se ozve: ‚Nikdy jsem ho nedělal, tak snad bude dobrý.‘ S očekáváním jdu do kuchyně a moji předešlou naději zničí bíle obarvená voda, která si má říkat cappuccino.“

Snaha není koksovatelná

„Mami, že mužský nezvládají domácí práce, jsem už ve svém věku pochopila, a přesto jsem toho názoru, že náš tatínek to zvládá obdivuhodně. Ale jednu věc by vážně dělat neměl – prát! Přijdu domů a všimnu si, že je prádlo v pračce. Otevřu a vyndám z ní jedny kalhoty. Ano, u nás doma se pere oblečení po kouskách. Moc se nediv, mami, tohle je stále ta lepší varianta. Jednou jsem vyndávala prádlo, ze kterého se sypal prášek po tunách, a vůně aviváže zapáchala celým bytem. Vyndala jsem černé kalhoty, červenou košili, modré ponožky a modré tričko, které předtím bylo bílé…“

Přijde rychlost šneka

Maminka celou dobu poslouchala mé výlevy a pak mi soucitným hlasem řekla, že budeme muset jet s tátou na chalupu pomoci ostříhat růže, posekat zahrady a udělat všechny jarní práce. Samozřejmě jsem řekla, že pojedeme a se vším mu pomůžeme.

Až později jsem pochopila, proč ten soucit…

Zdeňka Kopecká