Zahulenej pajzl vs. Eden arena

Nedávno a celkem krátce po sobě jsem navštívila dva hodně odlišné koncerty. O jednom se psalo všude, kde se jen dalo, a o tom druhém věděli snad jenom stálí zákazníci jedné zapadlé pražské hospůdky. Ale jelikož srovnávat Depeche Mode s Kaiserem a Vokatou by bylo jako srovnávat pomeranč s mandarinkou, tak se do toho pouštět nebudu. Však aspoň trochu se pokusím srovnat atmosféru jejich vystoupení.

Pohodlí

Vzhledem k tom, že na „Depešácích“ jsem celých sedm hodin stála nebo posedávala na čerstvě vychlazené zemi a na „OLDÁŠI“ jsem se pohodlně usadila na předem zarezervované, vyhřáté místečko, asi jen hloupý by hádal třikrát, kde jsem si lebedila lépe. Ale mačkat se jeden na druhého a strachovat se, kdy vám kdo co ukradne, je opravdu nezaměnitelný zážitek. Piva bylo všude dostatek, tedy v Edenu s bonusem chytání nápoje ze všech stran. Inu, každý poskakoval nebo dělal pohyby podobné tanci, z čehož vyplývá jen jedno – že z Balbínovy poetické hospůdky jsem vyšla naprosto suchá.

Fanouškovská extáze

Při vystoupení Depeche Mode fanynky padaly v extázích jedna za druhou k zemi a představovaly si nádhernou budoucnost ruku v ruce s hlavním zpěvákem kapely Davidem Gahanem, sex symbolem devadesátek, a jak by řekl můj táta „mistrem teploušských pohybů!“. Zatímco na Oldovi a Dáše jsem čekala, kdy mi Dáša za moje pohledy, co jsem na Kaisera házela, jednu pořádnou ubalí před hospodou. Naštěstí se tak nestalo a jsem živá, zdravá a hlavně živá.

Anebo vlastně nic

Nakonec tedy ani atmosféry nejsou moc srovnatelné. Chtěla jsem to aspoň zakončit nějakým hlubokým citátem jako třeba: „Ora et labora, ať máš na lístky na koncert.“ Nebo něco na podporu ovíněných, kteří nemohou najít z koncertu cestu domů: „Běž, věř, nespadneš!“ No anebo třeba… Anebo radši už nic.

Karolína Šerpánová