Z bublinkové relaxace krvavá jatka
„Tohle je tak úžasný den (víkend, týden...), že se prostě musí něco stát! Každý přece ví, že nic netrvá věčně.“ Také si to občas říkáte? Možná se to odnaučíte, až si přečtete, co jsem si tím na sebe nedávno přivolala a jak se mi tohle nepsané pravidlo potvrdilo na vlastní kůži. Doslova.
Neodbytné myšlenky
Představte si ideální víkend. Pobyt v roztomilém penzionu uprostřed lesa v jižních Čechách. Celý den na kole, poté výborná večeře a nakonec romantická koupel při svíčkách se sklenkou vychlazeného sektu. Dokonce jsme ve městě s přítelem sehnali velkou pěnu do koupele s úmyslem celou ji večer vypotřebovat...
Při odpočinku ve vaně mne ovšem napadla ona vtíravá myšlenka: „Co se teď stane, čím se tohle všechno pokazí? Vždyť ani není možné, aby byl celý víkend tak perfektní...“ Teď už vím, že podobné věci se nemají přivolávat.
Nečekaná ingredience do koupele
Brzy jsme otevřeli druhou láhev, zanedlouho ji vyprázdnili a společně se skleničkami ji samozřejmě chytře položili na zem hned vedle vany. Po chvilce už se nám chtělo spát, začali jsme vypouštět vodu, já vyskočila z vany… a pak už ze sebe jen vydala výkřik a pozorovala krev tekoucí po dlaždičkách.
„Já se asi řízla,“ oznámila jsem pobaveně příteli. Okamžitě vyskočil, rozsvítil, položil mě zpět do vypuštěné vany a volal záchranku. Těžko říct, jestli za to mohl alkohol v krvi, dobrá nálada, nebo šok, ale bolest jsem nejdříve vůbec necítila. S úsměvem jsem pozorovala, jak krev stéká po okraji vany a ta se postupně plní nečekanou přísadou do koupele... Je možné, že bych vykrvácela, kdyby mě tu takhle nechal až do rána? Každopádně bych nikdy nečekala, kolik krve může vyjít z pouhé paty. Paty, kterou jsem si skoro uřízla – rána kopírovala kruhový okraj skleničky.
Zákon karmy
Záchranka přijela asi za dvacet minut, dalších čtyřicet se mnou jeli do nemocnice, žádná bližší v těchto končinách nebyla. Nevím, co jsem komu udělala nebo za co to byla odplata, ale snad nikdy mne nic nebolelo víc, než když mi patu šili. Jeden a půl centimetru hluboká a sedm centimetrů dlouhá rána potřebovala pěkných deset stehů. Poté jsem na prázdné chodbě uprostřed noci čekala, než můj milý dorazí taxíkem, který – aby toho nebylo málo – přišel na polovinu výdělku z mé čtyřdenní brigády.
Cestou zpět se mi nejspíš smíchal stres s alkoholem a injekcemi pro zmírnění bolesti, takže jsem svou rozjařeností po celou dobu velice bavila našeho taxikáře i svého přítele. Do penzionu jsme s vrátili kolem šesté ráno, v devět už jsme museli pokoj vyklidit. Naší cestu lemovaly krvavé stopy, kterým se ráno ostatní obyvatelé penzionu poněkud podivovali.
Paradoxy života
Protože jsme sem dorazili na kole, což by teď pro mne asi nebyl úplně nejvhodnější dopravní prostředek, musel pro nás z Prahy přijet tatínek. Samozřejmě byl nadšený, zvlášť když jsme měli za tři dny odlétat na dva týdny do Malajsie. Jak to tam se mnou bude? Pojedu vůbec? Budu chodit o berlích, nebo si někde pronajmeme invalidní vozíček? Kdo mi na skoro opuštěném ostrově vyndá stehy? Zvládnou to kdyžtak moji rodiče? Zřejmě mě čeká ještě spousta nezapomenutelných zážitků...
A jaká rada nebo poučení z toho plyne? Nikdy nepokládejte sklo na zem. Když vidíte, že se vám dosud všechno až moc daří, buďte dvojnásob opatrní. Nepijte, když tušíte, že pro vás ten večer přijede záchranka a nebudou vám moci kvůli alkoholu v krvi podat utišující lék. A když se někam netěšíte tak jako já na rodinnou dovolenou, nedělejte si srandu z toho, že si přivodíte zranění, abyste tam s nimi nemuseli jet. Vrátí se vám to jako bumerang a svůj účel to stejně nesplní… A jelikož mám pocit, že tímto úrazem jen vše začíná, příští článek a srdečné pozdravy z vozíku už vám pošlu z Malajsie z ostrova Tioman.
Barbora Bochňáková
