VENUŠINY FAILY

Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Takové to klišé, jež každý z nás slyšel milionkrát. I přes to, že jsme s tímto faktem obeznámeni, den co den se divíme, proč nás náš milý nevzal na Tahiti, ačkoli jsme daly jako pozadí na počítači tahitskou pláž, nad postel tahitskou vlajku a na noční stolek lampu ve tvaru palmy. Stejně tak muži nikdy nepochopí ženský orientační nesmysl a neskonalou touhu vypadat skvěle, i když jdeme jenom s košem. 

Knih o propastech mezi mužským a ženským světem by se dozajista našlo mnoho, ale já bych se dnes ráda pozastavila nad jinou problematikou. Proč si my ženy tak málo saháme do svědomí? Kdo ví, možná jen málo vnímám nějakou střízlivou ženskou sebereflexi. Ale možná bychom se skutečně mohly jednou chytit za nos a namísto bědování na ty chlapy připustit, že ani oni to s námi nemají jednoduché a ve finále to i my samy sobě děláme často o dost složitější.

PŘÍMOČAROST JAKO SPROSTÉ SLOVO
Znáte ten vtip? Kdyby světu vládly ženy, neválčilo by se, státy by se spolu prostě nebavily. Můžeme muže považovat za neurvalce či hulváty, pokud je vidíme ve vyhroceném slovním či fyzickém konfliktu, ale za týden budeme stejně tak vyvaleně zírat, až se svým sokem budou sedět u piva a veškeré spory budou v tu ránu smeteny ze stolu. Ovšem my ženy? Jsme schopné se měsíce i roky nebavit kvůli jednomu křivému slovu. Jsme schopné za zády pomluvit nejlepší kamarádku. Jsme schopné spolu nějak mlčenlivě fungovat, ale jen proto, že trpělivě čekáme na vhodný moment k neočekávané vendetě. Nejsme fér, a to často ani k těm, kdo by si to zasloužili.

NA KAŽDOU BITCH CUKR A BIČ
Pro mě asi nejvíc do očí bijící bod. Častujeme muže všemožnými vulgarismy. Jsou to zlí mizerové, kteří nám chudinkám ubližují. Dovolte, abych se zasmála. Není na světě vypočítavějšího tvora než  ženy. A také více iracionálního. Utíkáme k těm, jež si nás neváží a ubližují nám, abychom o tom pak v krokodýlích slzách mohly psát statuty a svěřovat se kamarádkám. Zato v momentě, kdy se o nás uchází někdo, kdo si nás váží a snaží se nám zlepšit náladu, je to skvělý kamarád? Kéž by všichni muži byli jako on! Ale je moc hodný. Přeci není chyba v nás, ne?

VTIP JMÉNEM EMANCIPACE
Další věc, jež trochu souvisí s předchozím bodem, je emancipace. Promiňte mi, pokud tenhle pojem špatně chápu, ale to jsou vážně ženy, které jsou přesvědčeny o tom, že všechny ženy touží po rovnocennosti s muži? Ano, rozumím tomu, že v zemích třetího světa, kde žena nemůže říct ani popel a její život je determinován naprosto jinými věcmi, než jsou její názory, je třeba práva značně poupravit. Ale co zbytek světa? Sice se na pravěk odkazuji nerada, přeci jen byl již před jistou dobou a s tehdejšími prototypy člověka se nelze úplně na plné čáře srovnávat, ale – muži byli ti, kdo sháněli potravu, chránili a zaobstarávali rodinu. A ženy se za to o rodinu staraly.

Neříkám, že když vám vaše přítelkyně řekne, že chce jít studovat práva, máte jí říct: „Back to the kitchen!“ Na druhou stranu, když si vezmu, že jediné, co většina žen ví, že chce, je, že neví, co chce... Skutečně toužíme po tom být s muži v jedné rovině každým coulem? Nebo jsme od přírody stavěny na to, abychom byly v ochranitelském objetí mužů a tak trochu se jim na úkor ženských neduhů a splínů podvolily?
 

MOUCHY NA OBOU PLANETÁCH
Rozhodně si nemyslím, že žena musí plodit děti, vařit a ani nepomyslet na kariéru či cokoli jiného. Mluvím spíše o partnerských vztazích. Harmonie a neutrální půda dle mého může vzniknout v momentě, kdy se vyruší dva diametrálně odlišné elementy. Dominance a submisivita. Tyhle dva protipóly se dle mého dotýkají ve větší či menší míře každého vztahu. Řekla bych, že je tomu tak z pádného důvodu. Samozřejmě nechci házet všechny slečny do jednoho pytle a ani na nikoho nechci ukazovat prstem. Jsem taky slečna jako každá jiná. Jen je dle mého důležité tyhle skutečnosti brát na vědomí, až zase příště budeme na ty kluky a chlapy nadávat. Mars i Venuše prostě mají své mouchy...

KATEŘINA MICHALIČKOVÁ 

Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Takové to klišé, jež každý z nás slyšel milionkrát. I přes to, že jsme s tímto faktem obeznámeni, den co den se divíme, proč nás náš milý nevzal na Tahiti, ačkoli jsme daly jako pozadí na počítači tahitskou pláž, nad postel tahitskou vlajku a na noční stolek lampu ve tvaru palmy. Stejně tak muži nikdy nepochopí ženský orientační nesmysl a neskonalou touhu vypadat skvěle, i když jdeme jenom s košem. 

Knih o propastech mezi mužským a ženským světem by se dozajista našlo mnoho, ale já bych se dnes ráda pozastavila nad jinou problematikou. Proč si my ženy tak málo saháme do svědomí? Kdo ví, možná jen málo vnímám nějakou střízlivou ženskou sebereflexi. Ale možná bychom se skutečně mohly jednou chytit za nos a namísto bědování na ty chlapy připustit, že ani oni to s námi nemají jednoduché a ve finále to i my samy sobě děláme často o dost složitější.

PŘÍMOČAROST JAKO SPROSTÉ SLOVO
Znáte ten vtip? Kdyby světu vládly ženy, neválčilo by se, státy by se spolu prostě nebavily. Můžeme muže považovat za neurvalce či hulváty, pokud je vidíme ve vyhroceném slovním či fyzickém konfliktu, ale za týden budeme stejně tak vyvaleně zírat, až se svým sokem budou sedět u piva a veškeré spory budou v tu ránu smeteny ze stolu. Ovšem my ženy? Jsme schopné se měsíce i roky nebavit kvůli jednomu křivému slovu. Jsme schopné za zády pomluvit nejlepší kamarádku. Jsme schopné spolu nějak mlčenlivě fungovat, ale jen proto, že trpělivě čekáme na vhodný moment k neočekávané vendetě. Nejsme fér, a to často ani k těm, kdo by si to zasloužili.

NA KAŽDOU BITCH CUKR A BIČ
Pro mě asi nejvíc do očí bijící bod. Častujeme muže všemožnými vulgarismy. Jsou to zlí mizerové, kteří nám chudinkám ubližují. Dovolte, abych se zasmála. Není na světě vypočítavějšího tvora než  ženy. A také více iracionálního. Utíkáme k těm, jež si nás neváží a ubližují nám, abychom o tom pak v krokodýlích slzách mohly psát statuty a svěřovat se kamarádkám. Zato v momentě, kdy se o nás uchází někdo, kdo si nás váží a snaží se nám zlepšit náladu, je to skvělý kamarád? Kéž by všichni muži byli jako on! Ale je moc hodný. Přeci není chyba v nás, ne?

VTIP JMÉNEM EMANCIPACE
Další věc, jež trochu souvisí s předchozím bodem, je emancipace. Promiňte mi, pokud tenhle pojem špatně chápu, ale to jsou vážně ženy, které jsou přesvědčeny o tom, že všechny ženy touží po rovnocennosti s muži? Ano, rozumím tomu, že v zemích třetího světa, kde žena nemůže říct ani popel a její život je determinován naprosto jinými věcmi, než jsou její názory, je třeba práva značně poupravit. Ale co zbytek světa? Sice se na pravěk odkazuji nerada, přeci jen byl již před jistou dobou a s tehdejšími prototypy člověka se nelze úplně na plné čáře srovnávat, ale – muži byli ti, kdo sháněli potravu, chránili a zaobstarávali rodinu. A ženy se za to o rodinu staraly.

Neříkám, že když vám vaše přítelkyně řekne, že chce jít studovat práva, máte jí říct: „Back to the kitchen!“ Na druhou stranu, když si vezmu, že jediné, co většina žen ví, že chce, je, že neví, co chce... Skutečně toužíme po tom být s muži v jedné rovině každým coulem? Nebo jsme od přírody stavěny na to, abychom byly v ochranitelském objetí mužů a tak trochu se jim na úkor ženských neduhů a splínů podvolily?
 

MOUCHY NA OBOU PLANETÁCH
Rozhodně si nemyslím, že žena musí plodit děti, vařit a ani nepomyslet na kariéru či cokoli jiného. Mluvím spíše o partnerských vztazích. Harmonie a neutrální půda dle mého může vzniknout v momentě, kdy se vyruší dva diametrálně odlišné elementy. Dominance a submisivita. Tyhle dva protipóly se dle mého dotýkají ve větší či menší míře každého vztahu. Řekla bych, že je tomu tak z pádného důvodu. Samozřejmě nechci házet všechny slečny do jednoho pytle a ani na nikoho nechci ukazovat prstem. Jsem taky slečna jako každá jiná. Jen je dle mého důležité tyhle skutečnosti brát na vědomí, až zase příště budeme na ty kluky a chlapy nadávat. Mars i Venuše prostě mají své mouchy...

KATEŘINA MICHALIČKOVÁ