Učitelé...
Učitelé. Ti, co dostávají plat, který jim nestačí ani na dovolenou u Mácháče. Ti, co končí v psychiatrických léčebnách na koňských sedativech a otupujících dávkách zoloftu. Ti, kteří umírají jako první, protože už to prostě nemůžou vydržet. Ti šprti, co natolik milovali školu, že v ní zůstali po celý život. To jsou naši milovaní, kteří nám skrze pusté vědomosti předávají cenný recept na život.
Jak se vůbec člověk stane učitelem? Říká se: „Kdo umí, umí. Kdo neumí, učí.“
Řekla bych, že tito lidé se dělí na dvě kategorie. Jednak to jsou ty trosky, které už od první třídy sedí v přední lavici a až do promoce na vysoké škole s červeným diplomem sní, že předají své přetékající vědomosti mladé nadějné generaci a změní tím prý svět. To jsou právě ti, kteří končí v léčebnách a čekají na smrt. Chtějí být pohřb
eni na školním pozemku s hlavami svých žáků přišpendlenými uprostřed terče na šipky.
Další skupinou jsou nekoneční bohémové, kteří v osmnácti letech prohlásili: „Mami, mám rád Platóna, surrealistický obrazy a čtu Bukowskýho. Půjdu na fildu.“ Matka po téhle zprávě zkolabuje a pár měsíců se svým nadaným potomkem nemluví. Tito lidé po vystudování zjistí, pokud vůbec školu dokončí, že je nikdo nezaměstná, jdou tedy učit. Buď se stanou pohodovými profesory, kteří ztrácejí testy a chodí na pivo se svými studenty, nebo úplně rezignují na profesi, která je pro ně ztrátou času a mrháním talentem, proto jsou otrávení a zahořklí.
Nevím, jestli bych někdy učit chtěla. Nejspíš to tak stejně dopadne. Chtěla bych, aby mě měli žáci rádi a aby je bavilo, co jim budu vykládat. Vím ale, že by to v mém případě skončilo titulkem v novinách: „Učitelka gymnázia původem z Čečny prohodila oknem šestnáctiletého chlapce. Poté rozdala testy a skočila taky.“ Učitelé, držte se!
Mili Kudaeva
