Třeba je to normální

Možná není od věci občas to nebrat tak vážně. Možná je do doopravdy normální, jen tak se proflákat životem a nepřemýšlet nad věcmi nijak do hloubky. Když se rozhlédnu kolem sebe, tak to přece dělá každý. Každý ráno vstává do práce nebo do školy. Každý si kupuje takové věci, jaké si může dovolit. Třeba je na té každodennosti přece jenom něco pozitivního. Ale co když to tak nevidím? Co když mi nová pasta z reklamy nechutná, a i když mi má ráno zlepšit náladu, tak je mi z ní na blití?

Každodennost je jakási bublina, která se pořád rozpíná a pohlcuje všechno okolo sebe. Každý prochází určitým vývojem. Nejdřív se jí snaží vyhýbat, pak, když ho dostane, se jí snaží bránit a nakonec si na ni začne zvykat. Ono je to nakonec možná správně si na ni zvykat. Je přece pohodlná a neubližuje. Nebo člověk nemá na výběr?

Nejlepší to asi doopravdy mají lidé, kteří mají každodennost rádi. Tedy spíše ji nevnímají a berou ji tak, že stejně to lepší být nemůže. Jen tak si ráno vstát, dát si kafe, koupit si dnešní noviny, po práci zajít na pivo, doma koukat na televizi a pak jít spát. Ještě si během toho postěžovat na pomanželské problémy a občas zajít na nějaký ten lepší oběd. Co jiného vlastně má člověk od života čekat? Než se nějak zbytečně namáhat a hnát se za nereálnými sny, můžeme přece v klidu odpočívat v pohodlí každodennosti.

Možná je to tak, že nespokojenost – nebo alespoň dočasná nespokojenost – s každodenností je jenom výmysl lidské mysli. Zvířata přeci také žijí ve stereotypu a nevadí jim to. Ale možná mají přece jenom i tu každodennost o něco zajímavější nežli my. Nemusejí pracovat tam, kde je to nebaví, jen aby zaplatila nájem, a nakládají si se svým časem tak, jak chtějí.

Každopádně má každodennost své výhody i své nevýhody. Čeho víc a čeho méně již záleží pouze na temperamentu člověka. Nebo na tom, ve které fázi vývoje se zrovna nachází?

Anika Krejčí