Syndrom neopětované jarní

CERMAT tvrdí, že „Jedna stará indiánská moudrost praví, že vztah mezi mužem a ženou je podoben tětivě a luku. Jedno bez druhého je k ničemu, společně se stávají silou, která uloví zvíře i zabije protivníka, silou, která nasytí domov a ochrání ho.“

Od mala NÁM LŽOU

Přesně takové prastaré pitomé moudrosti způsobily, že teď nemůžu odmaturovat. Jak je to možné? Od mala mi totiž tyhle myšlenky byly vštěpovány, ovšem ne od Indiánů, ale od Čečenců. Ono je jedno, kde vyrůstáte; pokud vám v dětství všichni tvrdí, že je láska to nejdůležitější, co vás v životě může potkat, podvědomě tomu začnete věřit. Jsem člověk, pro kterého není láska vůbec nejpodstatnější věcí životě. Mám obrovské cíle, které se lásky netýkají. Je pro mne důležitější budovat přátelský vztah, vzdělávat se a dělat smysluplnou, naplňující práci. A přes to všechno nemůžu dělat vůbec nic, protože myslím na lásku. Kladu to za vinu středověkým myšlenkám o nekonečném partnerském svazku, bez kterého údajně nejste schopni přežít.

Hlouposti, já přece můžu existovat bez muže, můžu si ulovit zvíře, sežrat ho a nasytit se sama, kruci! V období jara se ve mně ale vždycky probouzí pitomé zvířátko, které touží po porozumění a chce, aby se o něj někdo postaral. Pomalu se blíží už devatenácté jaro v mém životě, je to pro mě přelomové období. Na počátku jara si má duše totiž vždycky najde někoho, na koho se upne a pak se ho vehementně drží, co nejdelší dobu to jde. Je to pak obrovská zátěž na můj rozum, aby tyto vazby a city zpřetrhal. Nejdéle mu to trvalo tři roky.

Pak jsem se nějakou chvíli vzpamatovávala, zažila jsem ale nádhernou dobu, kdy jsem byla sama. Stala jsem se, jak CERMAT tvrdí, osamocenou tětivou. A byla jsem šťastná. Minulé jaro jsem byla ta nejšťastnější tětiva na světě, mohla jsem si na chvíli odpočinout a chtěla bych, aby to tak zůstalo navždy, ale pak se to stalo znovu. Protože mi bylo jako malé vštěpováno, že patřím k nějakému pitomému luku, automaticky jsem se znovu vrhla do náruče hloupým citům, které jako kdyby ze mě tryskaly do tupého bezcitného pařezu.

UVĚZNĚNA V ILUZI

Není to tak, že bych se v neopětovaných citech utápěla. Opravdu chci být sama, nemám čas, energii a chuť se o někoho starat a sdílet s někým kousek života. Nemůžu to ale ovlivnit, nejradši bych své srdce vyrvala a zavřela do krabičky, dokud by mě všechny mé cíle a sny neomrzely. Myslím, že by měl existovat syndrom neopětované tětivy, protože ho zcela jistě mám a každé jaro se opět rozezní jako budík po dvouhodinovém spánku.

Snad to ale nevypadá, jako kdybych někoho každý rok citově vydírala, oněch jedinců se to totiž téměř nikdy nedotýká. Pokaždé jim to sice prozradím, ale to jen proto, aby měli radost a pocit, že je někdo má rád. A já je opravdu ráda měla. To, že oni neměli rádi mě, je také velká pravda, následkem toho pak to srdce totiž trochu bolí. Neopětované city jsou kvůli těmto prastarým moudrostem mým prokletím a nemyslím si, že bych v blízké době zažila nějakou jinou formu psychické přitažlivosti, rozhodně ne toto jaro. Já totiž nechci velkou lásku, nechci opětovat city, nechci luk, chci sama sobě dokázat, že indiáni nemají pravdu.

Právě teď, v mém devatenáctém předjarním období, mě sužuje ten známý srdcervoucí pocit touhy po někom, kdo po mně toužit nemůže. Opět se snažím potlačit zasněnost, která mnou skrz naskrz proudí. Opět se utápím v iluzi a snažím se najít nějaké jiné úniky než ty alkoholové. Opět se snažím soustředit na realitu a tento rok se snažím odmaturovat. Zatím to nevypadá, že by má snaha vedla k výsledkům. Alespoň jsem důkazem toho, jak staré moudrosti a tradice pokřivují srdce a zatemňují mysl mladým holkám. Neposlouchejte Indiány a Čečence.

Mili Kudaeva