SS neboli Sociální Sítě
Tento článek je určen lidem, kteří milují sociální sítě a chtějí se pohádat s Milanou Kudaevou. Jazyk článku je z hlediska spisovnosti silně příznakový. Obsahuje hovorové výrazy, anglicismy a dysfemismy. Tuto jazykovou strukturu jsem zvolila z důvodu napojení na čtenáře 21. století, pro kterého bude takto zpracovaný text srozumitelný.
Co jsou sociální sítě?
Médium, kde strávíš většinu svýho času. Máš pocit, že se jejich prostřednictvím dozvíš nový věci, o kterých bys jinak neměl tušení. Taky se tam bavíš s lidmi, který znáš i neznáš. Navíc můžeš čerpat inspiraci z cizích životů a stalkovat ostatní, protože na internetu je to legální. Jo, a hlavně je to zdroj zábavy. Co bys dělal bez hloupejch obrázků s vtipnym textem, bez pseudointelektuálních statusů, vyretušovanejch těl pěknejch holek a bez nesmyslnejch konverzací, smajlíků, lajků, dickpiců atd.
Sociální sítě jsou fakt super, protože můžeš bejt naprosto falešnej, a nikdo tě za to nesoudí. Máš čas rozmyslet si, co napíšeš do chatu kámošovi, fotku můžeš udělat až na padesátej pokus a ještě ji ozdobit pěknym filtrem, a kdybys náhodou napsal špatnej koment, tak ho prostě smažeš. V realitě to přece takhle nefunguje, nemůžeš nic vrátit. Abys měl pocit, že jseš schopnej komunikace, sdílíš hovadiny, který bys mohl klidně ukázat svejm kamarádům naživo, ale protože chceš mít pocit, že se o tebe ostatní zajímaj, tak to předhazuješ všem lidem, co tě sledujou.
Tvůj oblíbenej paralelní svět. Děláš tam všechno, bavíš se s kámošema, vyjadřuješ názory, sdílíš fotky, čerpáš z něj zprávy o dění ve světě, protože je mnohem jednodušší si prohlídnout hlavní stránku než si přečíst noviny a ještě informaci ověřovat z různejch zdrojů, žejo. Občas na tebe vyskočí mrtvej chlapeček ze Sýrie a v dalším příspěvku koukáš na twerkující americký kočičky. Furt nadáváš na to, že si Mára Zuckerberg může přečíst tvoje intimní zprávy s fuckboyem, ale nejsi ochotnej se týhle modrý komunikační lásky vzdát.
Rád si píšeš s kámošema o blbostech, protože nechceš bejt chvíli sám se sebou a potřebuješ pozornost. Nebo tam navazuješ vztahy s lidma, který se bojíš oslovit v realitě. Pak máš po sedmihodinový konverzaci pocit, že se znáte. A když se sejdete naživo, tak si nemáte o čem povídat, najednou už nejste tak zábavný, bezprostřední a zajímaví (Náhoda? Nemyslím si). Smutný je, že když moc chatuješ, tak si v realitě začínáš s lidmi povídat o tom, jak jste včera chatovali. Je to podobná situace, jako když lidi moc pařej, a když jsou střízliví, tak si povídaj o tom, jak pařili. Upřímně, když paříš, tak aspoň žiješ a nepovídáš si s krabičkou.
To je další věc, máš pocit, že s někym komunikuješ, ale nikdy nevíš, jestli na druhý straně chatu nesedí místo tvý kámošky pan pedofil. Taky se může stát, že tvoje zprávy si přečtou cizí lidi, a ty máš přitom pocit, že se svěřuješ jen svýmu bro. Je to úplně stejný, jako kdyby si dva týpci povídali a celej rozhovor nahrávali na diktafon. Kdokoli si to může poslechnout, hlavně teda Mára Zuckerberg a občas nějaký pánové a dámy ze CIA a KGB.
Kolik máš lajků, tolikrát jsi člověkem
Pokud máš dostatečně velký ego a odvahu, občas přidáš nějakej status. Vždycky jseš teda dost vynervovanej a hlavně pak furt čekuješ počet lajků, protože kolik máš lajků, tolikrát jsi člověkem. Sdílíš svoje myšlenky (teda dost upravený a hezky formulovaný a taky trochu vtipný), abys obohatil svoje falešný friends o svůj supermozek. Mohl bys to klidně říct svejm kámošům naživo, nebo svoje deep myšlenky zužitkovat aspoň trochu kvalitně. Třeba o tom napsat článek do školního časopisu (see what I did there?) nebo klidně román a filosofickou studii. Ale ne, to by přece bylo moc práce, radši to shrň do třech vět, znehodnoť a degraduj svoji myšlenku a vypusť ji do světa miliardy znehodnocenejch a degradovanejch internetovejch myšlenek. Proč něco tvořit, když můžeš zvracet polotovar.
Když se vrátim k těm lajkům, existuje spousta fb uživatelů, který je neuznávaj a uvědomujou si, že když maj na profilovce o padesát lajků míň než nějaká basic bitch, tak to nic neznamená. Sami ale lajkujou dál, vyjadřujou svůj názor a zalíbení, oceňujou a souděj. Daváš lajky ostatním, aby se cejtili dobře, nebo protože rád hodnotíš, či si snad vytváříš databázi lajknutejch příspěvků o který se opírá tvoje osobnost? Ať už je to jakákoli z možností, nedělej to prosimtě už, je to fakt zbytečný.
Tvůj oblíbenej internetovej foto deníček. Protože máš těžkou mozkovou poruchu, musíš si všechno fotit, jinak bys totiž zapomněl, žes to zažil, a každej ví, že co je vyfocený, to je věčný. Všechno, co je v tvym životě zajímavý (a moc toho není, nalejme si čistýho piva), musíš dokumentovat. Ale ty přece nejsi žádnej asociál, přece si ty fotky nenecháš pro sebe. Ty jsi natolik zajímavej člověk, že to musíš sdílet s celou pitomou planetou. Protože jsme všichni propojený, zglobalizovaný a krásný bytosti.
Sleduješ tak tři sta cizích lidí plus nějaký trapný kamarády, kteří ani neuměj fotit, ale nemůžeš je nesledovat, protože by se naštvali. Fakt tě baví sledovat cizí životy a máš pocit, že všichni jsou skvělí. Zajímavý je, že i reálný lidi jsou skvělí, a maj dokonce úplně stejný zážitky jako lidi z instagramu. Rozdíl je v tom, že sedmdesátiletý random babičky v tramvaji se nezeptáš na její život. Ta ti taky může ukázat fotky z mladistvejch drogovejch večírků nebo fotku ze dne, kdy porodila prvního syna, nebo když před tejdnem pekla bábovku. Lidi na insta ti ale přesně tyhle věci cpou pod nos a ty to bereš, protože proč ne. Insta lidi jsou sice hodně inspirující, ale občas je lepší čerpat inspiraci z lidí kolem sebe.
Hipsterská foodporn party s hezkým xichtem
Pravdou je, že instagram vůbec není o fotkách (a už i o videích, to jsem před nedávnem objevila, že to jde, to je fakt super upgrade), ale o honění vlastního ega. Existujou experti, kteří tvrdí, že je baví fotit, takže instagram je pro ně ideální médium, kde svoje fotky zveřejňovat. Upřímně, všem je úplně jedno, jak fotíš. Jestli chceš, aby někdo ocenil tvoje smartphone kamera skills, běž do Doxu a uspořádej výstavu. Instagram slouží k tomu, abys ze svýho nudnýho života vytvořil před veřejností a svejma ex (jestli vůbec nějaký máš, ty 4ever aloune) hipsterskou, cestovatelskou, foodporn party s tvym hezkym xichtem.
Hezkej xicht je mimochodem fakt důležitej. Dnešní lidi už nepotřebujou zrcadla, protože se stačí vyfotit, hodit tam nějakej filtřík, v prográmku si odstranit beďary a přidat na insta fotku, ideálně s nějakým motivačním citátem. Instagram je skvělý místo, kde můžeš vydělávat peníze. Dnešní modelky získávaj job už jen přes svůj profil. Instagram je jejich portfolio. Pokud nejsi modelka, neprodáváš nějaký značky nebo necestuješ každej tejden po světě, nemáš na insta co dělat.
Neberte si to tak
Zde končí část článku s novodobou stylizací a začíná odstavec, kde vysvětluji důvody a následky vytvoření tohoto textu. Jsem hypersensitivní, psychicky labilní a velmi kritická osoba, která má potřebu šokovat a konfrontovat dnešní společnost (a také odevzdat poslední článek na žurnalistiku) Doslova všichni lidé, které miluji, používají sociální sítě a já to respektuji. Na každý můj argument v tomto článku se dá najít smysluplný protiargument. Příkladem může být, že studenti na facebooku získávají studijní materiál. Já to chápu a sama nejsem bez hříchu, používám e-mail, kam mi spolužáci také posílají zápisky. E-mail má ale na rozdíl od všech ostatních internetových komunikačních prostředků přesně danou funkci.
Nebezpečí sociálních sítí je podle mě právě v jejich jednoduchosti a všestrannosti. Lidé zapomínají, jak vyhledávat informace a jak čerpat inspiraci v každodenním životě bez potřeby sdílet to s širokou veřejností. Zkuste si někdy promluvit s rodinou a s přáteli místo sledování falešných internetových bytostí.
Mili Kudaeva
