Snaha pomoci - nejlepší cesta k novému traumatu

Miluji své blízké, a proto jsem jim ochotna pomoct za každé situace. Ovšem jestli se má pomoc vyplatí a je nakonec vnímaná skutečně jako pomoc, je věc druhá.

Včera mi má nejlepší kamarádka oznámila, že její milované morče, které měla od svých 10 let, zemřelo. A co mě mohlo jako první napadnout? Jak se nejlépe vypořádáte s prázdnotou, která ve vás zůstane? Musíte ji opět naplnit. S touto myšlenkou jsem se rozhodla podpořit své spontánní rozhodnutí a cestou za ní jsem jí koupila nové trojbarevné morčátko.

Samozřejmě jsem si nebyla jistá, zda je to úplně dobrý nápad. Takže jsem se ve zverimexu, kde jsem morče pořídila, dohodla následovně: Buď bude majitelka opět šťastná, nebo budu s morčetem za 20 minut zpátky. Personálu zverimexu se to sice moc nelíbilo, ale nakonec se nade mnou slitovali. 

Beze jména – bez ochočení

V jedné ruce jsem držela krabici s morčetem a ve druhé podestýlku se senem a krmením. Nezbývalo mi už nic jiného než doufat, že kámoška nevyhodila klec po svém bývalém morčeti Rokym.

Cestou za ní jsem vymýšlela jméno. Dívčí jméno, které by připomínalo památku zesnulého morčete? Co například Rokerka? Dobrá, to asi ne. A co třeba Roxy? S tímto jménem jsem morče představila i své milované kamarádce. Poprosila jsem ji, ať vyjde ven a pomůže mi s nějakými věcmi. Když jsem jí do ruky vrazila krabici se zvířátkem, neudržela se. Slzy jí začaly padat jedna za druhou.

„Proč mi to děláš ještě těžší?“ vzlykala. Šly jsme společně s morčetem k ní domů. Tam ještě chvíli plakala, ale pak si ho vzala do dlaní a přitiskla jej k sobě. Postupem času jsme začaly vymýšlet nové jméno, jelikož to mé jí zřejmě až moc připomínalo její ztrátu.

Už to vypadalo, že morče přijme za své, jenže jsem nepomyslela na jeden menší detail, kterým byli její rodiče. Matčina dobrá nálada po příchodu z práce se radikálně změnila hned po tom, co zahlédla zvíře, které kamarádka svírala v náručí. Po její reakci se můj nejbližší člověk znovu rozplakal a dárek nakonec odmítl.

Nejdřív přemýšlet, až poté činit

Nenáviděla jsem se v tu chvíli za to, čím si ten den má kamarádka musela kvůli mně projít. Ale vzápětí přede mnou stála další otázka. Co teď s ní? S Roxy? Bylo mi líto ji opět vrátit do zverimexu. Za tu hodinu jsem si ji zamilovala. Ale jsem připravená na to mít morče? Najednou jsem stála před zcela jiným problémem, který se ze začátku zdál být tak jasný. Nechám si ho. Jenže pak jsem začala přemýšlet nad všemi okolnostmi. Nešlo to... Společně jsme nechtěly způsobovat její rodině ještě větší trauma, než jakým kvůli mně prošla, a jely jsme malé morčátko vrátit.

Celé to bylo velice smutné, a i když mi posléze děkovala za gesto, neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit. Takže poučení? Jestli vám někdy přijde na mysl nějaký úžasný spontánní nápad jako mě, přeci jen si to trošku promyslete, než začnete jednat. Před tím, než „pomůžete“, pomyslete na to, jestli spíš neublížíte. Jednoduše řečeno – přemýšlejte nad vším, co děláte. Abychom pak v životě nenasekali zbytečné chyby, kvůli kterým mohou strádat ostatní. Ať už se jedná o vaše blízké či jedno malé nevinné zvíře.

Barbora Bochňáková