Smrt jako hrozba, či motivace k opravdovému životu?
Smrt obecně je velice rozsáhlé téma. Baví se o ní všichni, a kdo ne, tak na ni již přinejmenším alespoň pomyslel. Každý z nás k ní má trochu jiný postoj. Někdo si myslí, že smrt je jen životní etapa, brána do dalšího světa. Další se zase smrti bojí, protože je přesvědčen o tom, že právě tohle bude jeho definitivní konec. Co je ale jasné a co už všichni víme? Smrt čeká každého, nikoho nemine.
Nevíme nic
Nebudu – a ani nemohu – se tady rozepisovat o tom, co je po smrti a jestli vůbec něco je. Je zbytečné nad tím spekulovat a domýšlet si různé konce či pokračování. V tomto směru jsme na tom všichni stejně. Nic nevíme. Neznáme svou budoucnost ani svůj konec. To však neznamená, že to nemůžeme ovlivnit.
Co se mě týče, jsem realistka. Nevěřím v Boha, v osud ani v posmrtný život. Přesto si netroufám tvrdit, že je to nemožné. To se ale dostáváme k trochu jiné věci, než jsem původně chtěla, takže zpět k tématu.
Vykoupení z kruté reality
Myslím, že je potřeba se na smrt podívat z trošku jiného úhlu. Vždyť nemusí znamenat vždy jen utrpení, zkázu či zatracení. Proč existují například sebevrazi? Ti nejdou dobrovolně za zkázou nebo utrpením. I když se to může na první pohled zdát, sebevrazi nejsou masochisti. A víte proč? Jdou totiž za osvobozením. Smrt berou jako vykoupení z kruté životní reality. Vidí v ní svobodu. Až tak je nezajímá (pokud nejde o sebevraždu například náboženského charakteru), co bude po ní. Zaměřují se na to, že teď a tady trpí, a chtějí zkrátka tento stav ukončit. A víte, co je na tom kouzelné? Oni můžou.
Volba vlastního konce
Volba. To je to, co mě osobně na smrti tak uklidňuje. Mohu s čistým štítem říct, že bych v životě nebyla schopná spáchat sebevraždu. I když… člověk nikdy neví, co ho může potkat. Každopádně zastávám názor, že sebevražda je spíš zbabělý útěk ze světa, který jsme přestali zvládat. Přesto, mě občas uklidňuje to vědomí volby. Že si můžeme vybrat a máme možnost dát ruce nahoru a vzdát se. Ukázat bílou vlajku, pokud to bude nezbytné a nebude jiná možnost.
I když je sebevražda jedním z nejsobečtějších činů, máme právo na to ji spáchat. Můžeme si vybrat, jestli chceme dál žít na tomto světě, či ne. A tato volba je a vždy bude jen na nás. Spousta lidí se mnou může nesouhlasit. Někdo může tvrdit, že si nemyslí, že je na sebevraždě něco lehkého, a mohou si stát za tím, že to chce odvahu. A druhá strana by zase mohla tvrdit, že sebevražda vůbec není žádná možnost či východisko. Opovrhují tím. Co člověk, to názor, tak to bylo a vždy bude se vším.
Když bych to měla vztáhnout na sebe, nebojím se smrti. Možná je hodně troufalé to říct, ale myslím, že bychom se jí zkrátka neměli bát. Protože strach nám stejně v případě nouze nepomůže. Musíme být obezřetní a snažit se tomu předejít; to je ale vše, co s tím můžeme dělat. Lidský život je totiž velice pomíjivý.
Neustálý koloběh života
Narodíme se, žijeme a pak umřeme. Někdo dřív, někdo později. Někdo má štěstí a zemře až stářím, někoho srazí autobus už v pubertě. Lidé se rodí a umírají. Tak to zkrátka chodí a je potřeba si uvědomit, že tento fakt je neměnný. A upřímně, kdyby mi někdo navrhl, že bych se mohla stát nesmrtelnou, jak je omíláno v mnoha filmech či knihách, nikdy bych to nebyla schopná přijmout. V ten moment bych se nevzdala jen stáří a podobných věcí. Vzdala bych se své volby, vzdala bych se své svobody. Takže tohle pro mě znamená smrt. Volba. Sice nevratná, ale stále volba. Únik, který je nadevšechno zbabělý. Ale to vědomí, že máme možnost utéct, je nenahraditelné.
Nikdo odtud neodejde živý aneb jak si to vykládá optimista
Proč jsem se ale rozhodla psát právě o takto pochmurném tématu, když jsem jinak zapřisáhlá optimistka? Z jednoduchého důvodu. I když se to na první pohled nemusí zdát, mým cílem bylo předat jednu velice důležitou zprávu. O které už všichni dávno víme, ale občas ji jen potřebujeme připomenout. Právě proto, že je nám známo, jak moc je lidský život křehký a pomíjivý, bychom si ho měli užít plnými doušky. Když nám to štěstí dopřeje, dožijeme se stáří a pak umřeme. Ale jak naložíme se svým životem mezi tím? To je na každém z nás. Proto nebuďte líní. A i když se to může zdát otřepané, každý den prožijte tak, že se nemusíte dožít zítřka. Vyznávejte lásku těm, které milujete. Dělejte to, co vás baví a co vás naplňuje v tak velké míře, jak vám to váš praktický život a vaše možnosti dovolí.
Těch 28 či 90 let uteče jako voda, tak nemarněte čas a běžte si za tím, po čem toužíte. Toužíte udělat díru do světa a chcete, aby se o vás pak psalo v učebnicích? Jen do toho! Přejete si mít práci, která vás baví, nebo mít velkou rodinu? Chcete cestovat, vyletět na Měsíc, nebo si užívat rodinou pohodu či vůni přírody? Všechno je možné. S pevnou vůlí dokážete cokoli. A i kdybyste si chtěli užívat jen vůně peněz, jako někteří… proč ne? Dělejte to, co právě vás udělá šťastnými. Protože, jak jsem už někde četla: „Nikdo odtud neodejde živý.“ Když tohle víme, není škoda marnit každé minuty? Vstaňte a běžte žít, dokud ještě máte možnost. To pro mě znamená smrt. Díky ní si uvědomuji, že mám žít tak, abych si pak na samém konci mohla říct, že má existence na tomto světě nebyla zbytečná.
Barbora Bochňáková
