Rok v Zimbabwe
V následujícím článku bych se chtěl rozdělit o zážitky z roku, který jsem strávil v Africe, kam jsem odjel s mámou kvůli její práci na ambasádě.
Bydleli jsem v hlavním městě Zimbabwe – Harare – žili přeci jen jinak než běžní Zimbabwané. Náš dům se nacházel v severní, bohaté části města. Domy se zde rozkládají na obrovských pozemcích. Město je celkově velmi zelené, stále něco kvete, připadáte si pořád jak v botanické zahradě. Na naší zahradě kromě všemožných stromů a květin rostlo avokádo, mango a guáva, žili zde krásně zbarvení ptáci, někdy šlo spatřit i chameleona. Po zdech v domě nám lezli neškodní velcí pavouci a gekoni. Harare se nachází v nadmořské výšce 1500 m nad mořem, díky tomu zde nejsou ani velká vedra, ani malárie.
Mezinárodní škola
Navštěvoval jsem mezinárodní školu, kam chodily děti z celého světa. O některých zemích jsem do té doby neměl ani potuchy. Můj život v Harare byl vlastně docela obyčejný. Chodil jsem hlavně do školy, po škole sportoval a pak byl většinou doma. Ve škole byla na výběr spousta aktivit, kterým se každý mohl po vyučování dle své libosti věnovat. Já půl roku hrál fotbal a druhý půlrok se věnoval basketbalu. Mezi sporty byly v nabídce například i stolní tenis nebo plavání.
Výlety do divočiny
Na větším výletě jsem byl jen dvakrát. Jednou jsme vylezli na nejvyšší horu Mount Nyangani (2592 m. n. m.), která se nachází v Eastern Highlands. Evropané sem dovezli některé jehličnaté stromy a s nimi i podhoubí. Od té doby zde rostou hřiby. Červům se zde nedaří, takže houby nejsou prožrané. Také zde najdete maliny a ostružiny, prostě to, co byste v Africe nečekali.
Můj druhý výlet byl do národního parku Mana Pools. Bydleli jsme přímo u Zambezi, za řekou už byla Zambie. Sjížděli jsme řeku na kánoi, ve vodě se to hemžilo hrochy a krokodýly. Na břehu byli bůvoli. Odvážili jsme se k nim s průvodcem přiblížit až do takzvané druhé zóny. V první zóně si vás bůvoli nevšímají a klidně se pasou. Ve druhé vás už registrují a hlídající samci vás sledují. Do třetí se pak vstupovat vůbec nedoporučuje. Zde z vás už nespustí oči a buď se rozutečou, nebo zaútočí. Kolem domku byly desítky kočkodanů. Chodili nám po autě a loudili jídlo. Bohužel jsme neměli štěstí a nepotkali ani gepardy, ani leopardy. Cestou domů jsme však u silnice viděli stádo slonů. Zastavili jsme a prohlíželi si je. Jednomu samci se naše pozornost nelíbila, a tak nás postrašil vztyčenýma ušima. Vypadalo to celkem výhrůžně, proto jsme raději odjeli. Blízko Harare je jeden menší park, kde nám pro změnu velmi blízko auta chodil nosorožec. Přestože měl uřezané rohy (ty se uřezávají, aby nelákaly pytláky), bylo to docela děsivé a zajímavé zároveň. Bohužel jsou nosorožci stále pro své rohy loveni a jejich počet hodně klesá.
Pár slov o Zimbabwe
Zimbabwe je vnitrozemský jihoafrický stát rozkládající se mezi řekami Zambezi na severu a Limpopo na jihu. Dříve se nazývalo Rhodesie a bývalo britskou kolonií. V roce 1980 země získala nezávislost. Prezidentem je už dvacet sedm let Robert Mugabe. Jeho „reformy“ a diktatura přivedly zemi do hluboké ekonomické krize a také k hyperinflaci – největší na světě. Bankovky s vysokými nominálními hodnotami, např. trilionovými, jsou populárním suvenýrem. Nyní se platí americkými dolary. Často se stávalo, že v obchodech nemívali drobné a namísto nich vám vrátili v lízátkách nebo žvýkačkách. Teď už se situace zlepšila a dostanete i mince – jihoafrické randy. Podle údajů z roku 2011 je Zimbabwe druhou nejchudší zemí světa. Jaký paradox, uvážíme-li, že země oplývá nerostným bohatstvím – zlatem, uhlím, niklem, chromem, mědí, cínem a diamanty.
Zimbabwe je krásné a lákavé pro turisty. Můžete tu vidět slony, lvy, zebry, žirafy, hrochy, nosorožce, impaly, antilopy a další zvířata, africkou savanu, úžasné Viktoriiny vodopády. Příznivé klima umožňuje sklizeň i dvakrát za rok. Pěstuje se tabák, cukrová třtina, kukuřice, obilí a ovoce. Přesto je země odkázána na potravinovou pomoc ze zahraničí. Žít v Zimbabwe není jednoduché. Nezaměstnanost dosahuje 80 % a průměrný věk pouhých 40 let. 27 % lidí trpí AIDS. Lidé jsou zde však spokojení a přátelští.
Ferdinand Štětka
