Protestní sebevražda a otázka jejího smyslu

Všem nám je známo, že ve druhé polovině 20. století v naší vlasti vládl komunistický režim. Mnoho lidí se proti komunismu bouřilo, a někteří dokonce páchali protestní sebevraždy.

 

Hořící keř“ na Václavském náměstí

Jedním z nejznámějších českých odpůrců režimu, který pro svůj názor neváhal položit život, byl Jan Palach. Studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a během svého krátkého života bojoval proti potlačování práv a svobod. Když 21. srpna 1968 vstoupily jednotky vojsk Varšavské smlouvy do Československa, rozhodl se spáchat sebevraždu na protest proti okupaci naší země pěti armádami (Sovětského svazu, Polska, Maďarska, Bulharska a východního Německa). 16. ledna 1969 se zapálil na Václavském náměstí. Byl převezen do nemocnice, kde na následky popálenin tři dny na to zemřel ve věku pouhých 21 let.

 

Pochodeň bez ohně

Po Janu Palachovi se mladý devatenáctiletý student Jan Zajíc, rozhodl provést stejný čin. Měsíc po Palachově pohřbu, 25. února 1969, se u Václavského náměstí polil benzínem. Požil jed a vyrazil do horní části náměstí, ale zřejmě mu nedošlo, kdy jed začne působit. Po pár krocích tak zemřel následkem jeho působení. Zanechal po sobě dopis, kde se svým blízkým omlouvá, že spáchal sebevraždu. Jeho rodina po tomto incidentu měla potíže, jeho sestra například nemohla studovat vysokou školu, i když měla dobré studijní výsledky.

 

Polozapomenutý jihlavský hrdina

Další, koho Jan Palach svým protestem inspiroval, byl Evžen Plocek. 4. dubna 1969 se upálil v Jihlavě na Masarykově náměstí. Zemřel ve věku 39 let. Jeho čin není tolik znám a je jen málo připomínán.

 

„Živé pochodně“ v Evropě

Ještě před Janem Palachem se v Polsku v září roku 1968 upálil Ryszard Siwiec. Tato sebevražda měla stejný cíl jako Palachova, upozornit na bezpráví spáchané v Československu. Jeho protest však byl zamlčen, respektive umlčena byla média, která dostala zákaz šířit se o tomto činu. Další sebevraždu upálením provedl v Kyjevě 5. listopadu 1968 Ukrajinec Vasyľ Makuch na protest proti komunistickému totalitnímu systému.

 

Mělo to vůbec smysl?

Palach, Siwiec nebo Makuch se určitě stali vzorem pro mnoho dalších lidí. Zajisté to řadu z nich inspirovalo k dalším protestům a tyto radikální činy ukázaly, že se alespoň někteří nehodlají nechat utlačovat totalitním režimem. Politickou situaci ovšem jejich upálení přímo neovlivnilo, z hlediska vedení těchto států se po desetiletí nic nezměnilo. Cizí vojenské jednotky v Československu zůstaly dalších více než dvacet let. Přesto se však konaly alespoň takzvané „Palachovy týdny“, kterých se komunisté obávali a které se nakonec staly součástí vlny protestů, jež vyústily v pád režimu. 

Adam Čoček