Představte si...
Představte si, že vaším snem je být novinář. Celý život si vytváříte domněnky o tom, jaké by to v pravé redakci mohlo být. Nepřipouštíte si, že by vaše domněnky mohly být mylné. Do té doby, než jednoho krásného dne přijde tvrdý střet s realitou.
Kdo si počká, ten se (ne)dočká
Představte si svůj první den v redakci. Jste plní nedočkavosti a lačnosti po nových zážitcích. Obrovský pocit nadšení z onoho dne přebijí pochopitelnou nervozitu. Celý týden před tím jste e-mailem se šéfem redakce řešili všechny nesrovnalosti, které se týkají smlouvy. Vy s tím samozřejmě nemáte žádné zkušenosti, ale snažili jste se ze všech sil. Konečně nastane ten vysněný den, kdy praxe začíná, a vy si oddychnete, že papírovaní máte konečně za sebou.
Jenže první úkol, který dostanete k vyřešení, je problém s vaší smlouvou. Po dlouhém vyřizování to celé konečně dovedete do konce a posadíte se na své prozatímní pracoviště. Dají vám úkol, který splníte do hodiny, ale nikdo se k vám nehlásí další tři. Říkáte si, že šéf má asi hodně práce nebo na vás zapomněl. Jenže vaše netrpělivost vás donutí za ním každou půlhodinu nicnedělání dojít a zeptat se na další práci. A šéf vás vždy pošle zpátky s větou: „Za chvilku jsem u vás.“ Říkáte si, že chvilka bude znamenat třeba pět nebo deset minut? Po půlhodině už přece každou chvíli musí přijít… a po hodině ubíjejícího čekání se ho prostě jdete zeptat znovu, abyste nakonec dostali stejnou odpověď. Když to takhle uděláte počtvrté, konečně se rozhodně vám práci zkontrolovat. Vysvětlí vám, co děláte špatně, něco málo zkritizuje, za něco vás pochválí a vy máte konečně pocit, že se začínáte něco učit a že teď už to půjde lépe. V tu ránu však šéf dodá, že už vás dnes nepotřebuje a ať jdete domů.
Prokletá smlouva nemusí být jen s ďáblem
Říkáte si, že druhý den to bude určitě lepší. Jenže v osm večer dostanete e-mail, že je opět problém se smlouvou, jelikož vám dal špatné informace ohledně jejího doplnění. Takže ráno před nástupem do práce vyrazíte o hodinu dřív a jedete do školy pro novou. Vás to však stejně nerozhodí a stále zůstáváte klidní.
S vyplněnou smlouvou jste na cestě a vtom vám pípne sms od šéfa, že se zpozdí. Tudíž pro vás nemůže dojít, musíte zavolat jeho asistence. Slečna je však zřejmě velice zaneprázdněna a telefon vám nezvedne. Vy jste samozřejmě nedostali žádný čip, kartičku ani klíč. Nic čím byste se byli schopni dostat do budovy, kterou momentálně proklínáte. A tak stojíte před vchodem a opět a zase čekáte. Nakonec se dostáváte dovnitř, uvelebíte se na místo, kde jste seděli včera, a doufáte, že šéf, bez kterého si nemůžete ani zapnout počítač, protože neznáte přihlašovací údaje, bude mít jen malé zpoždění. Ten se ovšem další dvě hodiny neukáže. Naštěstí se vás ujme milý starší pán, který má své pracovní místo přímo naproti vám. Představte si ten báječný pocit, že vám někdo konečně dá práci.
Váš skutečný šéf se mezitím objeví, zmatečně pobíhá, neustále s někým něco řeší a u toho ještě telefonuje. Chudák, asi toho má vážně hodně, politujete ho. Jenže pak se podíváte na hodiny a z lítosti se stane čiré zoufalství nad promarněným časem. Rozhodnete se sebrat odvahu a vydáte se za ním, tak jako včera. Omlouvá se a vy začínáte nabývat pocitu, že opravdu není tak nezodpovědný, jak se zdá. Jenže pak vaše naděje zmizí s větou: „Zabavila jste se tedy nějak? Koukám, že vám někdo dal práci. Já o to nikomu neříkal, tak to je dobře, že se o vás postarali.“ Ucítíte vztek při myšlence, že uplynulé tři hodiny jste díky jeho „péči“ o vás také mohli jenom civět na černou obrazovku monitoru, ale potlačíte ho. Dáte mu opravenou smlouvu, pro kterou jste ráno byli, a necháte to být.
To vše jen do okamžiku, kdy za vámi po překvapivě krátkém časovém úseku přijde šéf a hodí na stůl dva papíry: „Tu smlouvu máte zase špatně.“ Nezbývá nic jiného než si udělat už druhý výlet přes celou Prahu do školy pro další smlouvu.
„Málo iniciativy“ aneb jak dohnat stážistku k šílenství
Poslední den praxe potřebujete napsat hodnocení. V něm je několik kolonek, například dochvilnost, docházka, respektování pracoviště a ochota. Vše máte ohodnoceno jako výborné, ale u jedné kolonky se šéf zarazí. Iniciativa? „Tady vám dám jen ‚dobré‘, ano? Za to, že jste čekala na pokyn, než jste se do něčeho pustila.“
Teď přichází ta část, kdy zjišťujete, jak jste na tom se svou trpělivostí. Jenže vy víte, že vám nezbývá nic jiného než se znovu zhluboka nadechnout, usmát se a prohlásit: „Napište tam, co uznáte za vhodné.“ Co z toho všeho plyne? Snad jen, že když některé věci člověk vidět nechce, nepomůže mu ani patnáct dioptrií nebo tisíce žárovek.
Barbora Bochňáková
