Pražák na vesnici aneb i bez metra se dá žít
Jsem Pražák. V Praze narozený, v Praze žijící, Prahou vychovaný Pražák…
Dokud jste mezi svými, žádné rozdíly nevnímáte, ale jakmile vyjedete za hranice Prahy, jako by se vám na čele objevilo znamení nějaké neoblíbené subkultury. Prostě jste PRAŽÁK!
Ať se vydáte kamkoliv, zápach Prahy vás pronásleduje. Nedej bože, aby takový Pražák dojel třeba až do Brna.
Shodou mnoha náhod se mně a mé kamarádce, rozeným Pražandám, podařilo poslední prázdninový víkend ocitnout ve vlaku mířícím na venkovskou zábavu kamsi za hranice Prahy. A tak jsme se dostaly do malé vesničky Bratříkovice, kdesi ve Středočeském kraji, kde trvale žije 24 obyvatel.
Vtipy a zesměšňování názvů vesnic, kterými jsme na naší cestě projížděly (protože promiňte, ale když projíždíte Štětkovicemi a další zastávka je Žemličkova Lhota…), nás velice rychle přešly, když jsme ztratily nám známou půdu pod nohama a ocitly se v teritoriu místních, tedy „domorodců“.
Jedna dobrá rada. Řeči typu „Jo, vy tady nemáte to metro!“ nepražákům nepřipadají vtipné.
Jak je všeobecně známo, na venkově se anonymity, kterou nabízí město, nedočkáte. Takže zpráva, že přijely dvě holky z Prahy, se závratnou rychlostí šířila od jedné chalupy přes plot k další, až to věděla celá vesnice.
Adopce ve třech krocích
A tak mohlo započít přijímání. To probíhá na venkově v několika krocích.
První krok: Očumování.
Tento úvodní krok spočívá v tom, že se celá vesnice sejde, aby se podívali, jak vlastně ti Pražáci vypadají. To je samozřejmost, protože co kdybychom třeba náhodou svítily nebo nám naopak něco chybělo?
Když úspěšně projdete první fází, nastává druhý krok: Začleňování.
Začleňování obnášelo představování. Představili se nám 3 Bohoušové, 2 Karlové, 4 Boženky a Zdenky, 5 Jardů a Pepa. A aby se fáze začleňování pořádně zkomplikovala, všichni zvolili stejný outfit, který obnáší nejlépe modré montérky, vytahané tričko a Crocsy.
Když máte dostatečný zmatek v tom, kdo je kdo a kdo ke komu patří, je nejvyšší čas na třetí krok: Testování.
Ani ne tak testování nás samotných jako spíše našich jater a žaludků. Než se stihnete rozkoukat, v ruce vám přistane půllitr piva, který se i přes váš nesouhlas celý večer samovolně doplňuje.
Jak se zpívá v jedné – na vesnici oblíbené – písničce, „vodu pijou žáby, pivo starý báby, my pijeme rum“. A tak to i vypadalo. Nastaly těžké chvíle, kdy jsme byly pod neustálým dohledem, tudíž nebyla šance nenápadně vylévat pod stůl panáky rumů a zelených, které nám samy přistávaly na stole.
Nicméně fakt, že i po návalu panáků jsme ještě stály na vlastních nohou, nám přidal plusové body.
To vše doplněno o domácí koláče a další dobroty, kterým se nedalo odolat, takže jsme byly oficiálně venkovem adoptovány.
Adopce schválena
Postupně nás výsměch z faktu, že jsme na vesnici, pomalu opouštěl, protože nám tam začínalo být čím dál tím víc dobře. Hvězdná obloha nad námi, pět sudů piva před námi… no prostě ráj na Zemi.
A tak se stalo, že si Bratříkovičtí ochočili dvě Pražačky.
Najednou se Praha, kterou by ještě v pátek člověk bránil vlastním tělem, v neděli stala něčím depresivním. „Vítej zpět v realitě,“ ohlásily skřípající brzdy na Hlavním nádraží.
A něco vám povím, za týden jsme se do Bratříkovic na víkend zase vrátily. Ale o tom a jak jsme jely Trabantem na závody dobrovolných hasičů, možná někdy příště.
Anna Dohnalová
