Poznatky o frontách

Mé poslední středoškolské prázdniny skončily a přinesly spoustu nezapomenutelných zážitků. Například fronty. Myslím tím fronty seřazených lidí, ne válečnou linii. 

Front jsem o prázdninách zažila spoustu. Kdybych si je počítala, mohli jste teď mít před sebou jejich přesnější studii, tohle je jen hrubý odhad a pusté vzpomínky, za to přijměte mou omluvu.

Na začátek je dobré si frontu definovat. Fronta se skládá ze dvou a více lidí, kteří na něco čekají. Může to být nákup u pokladny, fronta do letadla, fronta na koncert nebo i čekání na autobus.

Překvapující informací je, že fronty nejsou věc příliš oblíbená, a to je škoda. Kdyby byli lidé tvorové alespoň o trochu zábavnější, mohli by si frontu parádně užít. Já mám fronty docela ráda. Je to skvělé místo pro seznamování. Ne že bych se někdy s někým ve frontě seznámila, já se neseznamuji radši vůbec, ale teoreticky je to ideální příležitost. Vždycky máte někoho před sebou, můžete se ho třeba zeptat na to, jak ho baví fronta, a pak to jde samo. Pokud by vás člověk před vámi začal nudit,  můžete se vždy otočit, a pokud je fronta kvalitní, najdete někoho i za sebou. Nejlepší jsou však supermarkety, kde je tolik front, že si můžete vybrat, za kterým z těch sympatických lidí chcete stát. Nikdy však nevybírejte tu nejkratší frontu, nebudete mít pak čas řádně konverzovat. Fronty zkrátka nemá rad ten, kdo je neumí zužitkovat.

Nemyslete si však, že jsem blázen, který ve frontách nevidí chybu. Chyba je, když se fronta transformuje v hlouček. To jsem pak dost vytočená a mám chuť všechny zase hezky seřadit. Tento jev se často objevuje v Rusku. V obchodech u pokladny se lidé jakž takž řadí, ale na letišti to neexistuje.

Když jsem v Moskvě čekala na letadlo, půl hodiny do odletu se tam již začali řadit frontoví nadšenci, kteří tam stáli ještě věčnost. Zrovna jsem na frontu neměla chuť, tak jsem ještě v klidu vesele posedávala na kovové židličce polepené žvýkačkami. Obdivovala jsem ty zapálené frontaře a přála jsem jim, ať se do letadla dostanou přesně v pořadí, které si tak pečlivě vystáli. Jen co se ale ozvalo zahájení nástupu, vstala jsem a zařadila se na konec. Když jsem se rozhlédla, nemile mě překvapilo, že zbytek sedících se zvedl a nasoukal se dopředu k zapáleným frontařům. Všichni přiběhli k přepážkám a neprávem se tlačili podávajíce palubní lístky zoufalému zaměstnanci letiště. Zničili frontu! Vytvořil se tak nechutný hlouček, frontaři byli naštvaní a zase zvítězili lenoši, kteří do poslední chvíle seděli na kovových židličkách (polepených žvýkačkami).

Pokud byste v jeden den chtěli zažít nespočet front, letiště je to pravé místo. Vystojíte frontu na registraci, na kontrolu zavazadel, v obchodě, frontu do letadla, frontu při příchodu do letadla, frontu v letadle na toaletu, frontu při výstupu z letadla atd.

Podle mě je fronta kultivované místo, dá se v ní dělat spousta věcí, ale v žádném případě ne tlačit se na sebe, což je další způsob, jak lidé narušují fronty. To se tedy stává nejen v Rusku, ale bohužel úplně všude. Určitě znáte ten pocit, když se fronta posune a vy popojdete o pár centimetrů. Jenže ten, co stojí za vámi, nepopojde o pár centimetrů, nýbrž v zápalu netrpělivosti popojde o pár kilometrů, přilepí se na vás a vy se nemůžete hnout. Já si vždy od člověka před sebou držím tak půl metru odstup, fronta je tak hezčí, přehlednější a příjemnější. Navíc je úplně nesmyslné, když se budete tlačit, protože dřív tam stejně nebudete. Pokud tedy ten před vámi nezkolabuje a místo se neuvolní.

Prosím tedy všechny čtenáře, aby pravidla fronty respektovali a hlavně aby si každou frontu užili. Kdybyste o nějaké frontě věděli, napište, ráda půjdu s vámi.

Mili Kudaeva