Politikem za tři měsíce aneb jak se dostat do vládních kruhů
23. června 2016 byl v mém životě zlomový den, stejně tak jako pro většinu Britů za kanálem. Výsledky britského referenda mne nenechaly klidnou a začala jsem politicky participovat v zahraničí, v samotném Londýně, který je pro mne druhým domovem, druhou Prahou. Stala jsem se členem Konzervativců v zahraničí a shodou okolností zrovna včas, abych měla ihned poté možnost se zúčastnit každoroční konference, která se konala 6. října nedaleko Westminsterského opatství a budov parlamentu.
Nebudu lhát, bloudila jsem a málem nepřišla včas, ale hned u vstupu jsem byla mile překvapena, jelikož jsem nemusela prokazovat svoji totožnost a již tam na mne na stole čekala má osobní vizitka a skripta. Velice mě překvapila komornost našeho spolku, bylo nás tam jen asi nepatrných třicet. A já samozřejmě jediná za Českou republiku a také nejmladší člen. Šla jsem tam s tím, že odmítám s kýmkoliv hovořit, jen naslouchat. Nyní jsem si nebyla jistá vůbec ničím. Popravdě jsem tam ze začátku seděla a říkala si: „Jak jsem se sem jenom dostala?! Co tu dělám?!“ V dobrém, samozřejmě, jen jsem tomu všemu nemohla uvěřit.
Kdo měl slovo
Konferenci uvedla Heather Harper spolu se členem parlamentu Geoffreym Cliftonem-Brownem. Na úvod hovořili o vzniklé situaci po hlasování o Brexitu a o možných scénářích, kdyby hlasoval plný počet Britů a kdyby se od zbytku království odtrhlo Skotsko (s čímž ovšem nikdo nepočítá).
Hned poté se ujal slova kabinetní ministr Chris Skidmore, který nám představil novou reformu pro voliče v zahraničí, respektive pro Brity žijící v zahraničí, což se mne tak zcela netýkalo, ale důležité bylo, že jsme byli první, kdo se něco takového dozvěděl – až druhý den ráno se tato informace objevila v médiích. Byla to skvělá zpráva, nicméně na její uvedení do reálného života si budeme muset ještě chvíli počkat.
Slova po panu ministrovi se ujali Emma McClarkin a Paul Barnes. Emma byla členkou Evropského parlamentu a zároveň zastánkyní odchodu z Evropské unie. Nastiňovala nám své názory a přesvědčení na základě toho, že byla účastna evropských sezení a viděla na vlastní oči, jak vše funguje a že EU Britům není s to nabídnout nic nového a potřebného.
Obědová pauza aneb co vše stačí proběhnout za pouhou hodinu
Samozřejmě na konferenci hovořilo více lidí, ale nebudu vás tím již více unavovat. Celé sezení totiž trvalo 7 hodin. Nicméně pro moji osobu byla podstatná obědová pauza! (A to vskutku ne kvůli jídlu...)
Již při pauze na čaj se se mnou snažil konverzovat nějaký pán, ale tomu jsem úspěšně unikla při odchodu na toaletu. Jenomže na obědovou pauzu jsme se všichni přesunuli do jedné malé místnosti, které dominoval velký stůl uprostřed, kde si každý mohl nabrat jídla, co hrdlo ráčí. Nutno podotknout, že nás tam krmili pouze potravinami z M&S – a to já můžu!
Nasyslila jsem si na svůj talířek a stoupla si osamocená do rohu, zatímco ostatní se družili v debatních kroužcích kolem. Pár minut mi tato pozice i procházela. Jenže pak ke mně přišel postarší, velice sympatický pán, říkejme mu pouze Alastair pro zachování soukromí, a jal se se mnou konverzovat. Byla jsem nesvá, nicméně naše konverzace začala mít velice uvolněný a soukromý tón. Alastair mi vysvětloval, co bych měla udělat jakožto budoucí britský politik a s kým bych se měla seznámit, a přejížděl zrakem místnost. Posléze mi dokonce oznámil, že bych klidně mohla být jeho dcerou a že by si mě rád adoptoval! Svěřila jsem se mu i o svém přání kontaktovat Davida Camerona. Vzal mě s sebou a prošel pár debatních kroužků, kde mě seznámil s několika lidmi. Bylo dost těžké nevypadat při jídle jako čuně a zároveň se tvářit, že přesně víte, o čem se ti lidé vlastně baví.
Proč se neseznámit se samotným Lordem?
Alastair mi pak ukázal pána v tmavě modrém kabátu se slovy, že to je Lord Taylor of Holbeach, velice milý člověk, že s tím bych se prý měla určitě seznámit. Odmítala jsem, nebyla jsem připravená na to hovořit s někým z horní sněmovny. Snad příští rok, dodala jsem. Nicméně drahý pan Taylor za okamžik sám přišel přímo k nám a ihned mě s ním začali seznamovat. Aby toho nebylo málo, měla jsem zrovna ruce od marmelády, a tak jsem mu ani nemohla podat ruku – propadala jsem se do země. Okamžitě mi podali ubrousek a pak už mě s ním nechali samotnou!
Bavili jsme se o Praze, o Kunderovi a Kafkovi. Všechny tyto autory četl. Nepatrně jsme se dotkli i tématu židovských komunit v Evropě, abych také měla co říci, a nakonec mi pan Taylor vysvětlil, co bych měla udělat, aby se můj dopis dostal přímo do rukou Davidu Cameronovi, když teď odstoupil z vlády. A z kapsy vytáhl svoji vizitku, kterou mi podával se slovy, že kdyby se mi to náhodou nepodařilo, mám kontaktovat přímo jeho a něco s tím provedeme.
Zbytek pauzy jsem pak strávila po boku Alastaira, což je vlastně Australan, tedy člen Commonwealthu, takže jsme hovořili především o Austrálii, jeho rodině, mojí rodině... Slíbili jsme si, že se uvidíme příští rok na tom samém místě a že mu jistě mám napsat e-mail, až dorazím zpátky do Prahy.
Nakažlivý pozitivismus
Konference končila ve čtyři hodiny odpoledne. Hned poté měli lidé možnost se jít podívat do kanceláře ministra zahraničí Borise Johnsona, a pokud vím, tak měli v plánu zajít ještě na jedno. Já se nemohla přidat. Jednak jsem byla ze všech těch zážitků vyčerpaná a také jsem měla být do hodiny na druhém konci Londýna na večeři.
Nicméně to, co si z konference odnáším, je pozitivismus, kterým mě tam nakazili. Všichni britští politici, zdá se, jsou spokojeni s vyvíjející se situací a hledí do budoucnosti s vírou v lepší časy. Vskutku věříme, že se Británie po vyvolání článku 50 Lisabonské smlouvy stane opět prosperující a zářnou, že libra stoupne a Skotsko se neodtrhne. Zkrátka a dobře, dokud máme v čele vlády Theresu May, můžeme si být jisti, že zem je v dobrých rukou!
Alexandra Emma Fiedlerová
