Po krytu
Špína a prach, pod hlínou pohřbené,
nikdy nechci, abyste to věděli.
Nemůžu vám to ukázat,
superego se v oblasti ochrany stále ozývá.
„Nech mě s mojí samotou!“
volám a při tom ti hlídám místo.
„Kde jsem?“ nemůžu se nikoho zeptat,
nikdo mi to nemůže zodpovědět, i kdyby chtěli...
Co jsme měli, co jsme ztratili?
Alespoň nějaké mantinely, od kterých se odrazit,
nevědomí, to je to, co nás zabíjí!
Vědění ale bolí víc než smrt.
Uchyluješ se k maličkostem,
protože na velké věci nemáš energii.
A nenajdeš ji v nikom,
kdo nezná každou píď tvého těla a pár centimetrů z tvé duše.
Nečekej na nic,
v tomhle životě
nedostaneš víc, než kam zaměříš svou pozornost,
zaměř ji na špínu a dostaneš peklo,
které ale nemá s orgiemi nic společného.
Směješ se hmyzu, bezpáteřní skvrny na tvé podrážce,
a při tom i vosa je míň pokrytecká než ty.
Směješ se a to je vážně k smíchu,
že ani nezavadíš myšlenkou o sebereflexi.
Směje se ti ten, který v tom má praxi,
a zašpiní se, jen aby ukázal, co jsi vlastně zač.
Odsoudíš, ale koho to zajímá?
Když jsi jen další zoufalá duše, která je jako prázdná bludička.
Kateřina Michaličková
