Paraštěstí

Trhání hrušek může dopadnout jakkoli. Plným košíkem, plným žaludkem, plnými zuby (ať už šplhání nebo hrušek), prázdným stromem, poškrábanými končetinami nebo vozíkem. Náhoda bohužel do školy nechodila a je blbec, takže páchá hloupé škody, kde může. Představte si krásný slunečný den. Řeknete si, že si upečete hruškový koláč, protože zrovna hrušky máte nejraději. A za několik dní sedíte na vozíku. Bez pohybu schopných nohou a hlavně bez koláče. Náhoda si zkrátka umí vybrat chvilku pro lámání nohou.

Nezakopni o náhodu

Byla jednou jedna žena a ta byla tak silná, že to ani nebylo možné. Pro mě se po přečtení obou jejích „PARADENÍKŮ“ stala jednou z nejsilnějších žen, které znám nebo o kterých jsem kdy slyšela. Pro ni bohužel trhání hrušek skončilo mou poslední nabízenou variantou, a to vozíkem. Samozřejmě, že ona si neměla z čeho vybírat. Náhoda se nikdy neptá, protože je blbec.

Druhý život aneb „u mě dobrý“

Dostat se na vozík je podle příběhu Kateřiny Antošové tak jednoduché, až se divím, jak málo vozíčkářů v ulicích denně potkávám. Ale pokud by se zrovna vám něco takového přihodilo a byli jste přivázání po zbytek svého života k vozíku, nezoufejte a čtěte! Katky „Paradeníky“ jsou zdroje energie pro vyhořelé a zoufalé, nedobrovolné parašutisty, kteří při připravování hruškového koláče zrovna neměli padák. Kateřina je navíc devátou nejlepší „handbikerkou“

na světě, takže dodává mnoho inspirace, jak se v podstatě znovu zrodit. Jak znovu začít žít. Jako vozíčkáři se vlastně vůbec nemusíte nazývat handicapovanými, protože nohy nejsou tou nejdůležitější částí těla, či dokonce života. Její deníky dávají sílu začít znovu žít nejen vozíčkářům, ale i chodícím lidem. I přesto, jak jsou knihy tenké a jedna se dá přečíst za jeden jediný den, jsou nabité lidskostí a spoustou vitality.

Karolína Šerpánová