Osud neznámého hrdiny
Možná většina lidí slyšela, co stálo za vypálením obce Lidice nacisty za druhé světové války. Tehdy se říkalo, že za to mohli dva bratři. Oba pocházeli z Lidic a společně se rozhodli na začátku války odejít do Anglie, kde po zbytek války působili jako letci. Československou republiku opustili 29. prosince 1939. Zdařil se jim útěk přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Sýrii. Ve Francii se první z nich stal jako velitel roty pobočníkem velitele pluku. Po příchodu do Anglie prodělal jako pouhý vojín parašutistický kurs a v prosinci 1941 vstoupil do čs. Leteckých jednotek, kde prodělal navigační výcvik. Půl roku létal na Wellingtonech, potom dostali Liberatory. Po lidické tragédii přijal s ostatními pozvání do Londýna před reportéry z celého světa. Toto pozvání Josefu Stříbrnému zachránilo život. Jeho letoun se totiž zřítil a všichni jeho kamarádi zahynuli. Po válce se oba vrátili zpět domů do Československa (Josef Horák i se svojí manželkou Winifred a dětmi Josefem a Václavem). Po roce 1948 byl Stříbrný poslán k vojenské akademii v Hradci Králové a Horák do Olomouce k leteckému učilišti. Následně se svojí rodinou odešel zpět do Anglie, kde při cvičeném letu v roce 1949 narazil do stromu a zemřel. Josef Stříbrný zůstal v Československu, kde měl problémy s tehdejším režimem. Zemřel na onemocnění plic v Písku roku 1976.
Když se vrátili do Československa, nebyli Horák a Stříbrný oslavování jako hrdinové, ale jako údajní „vrazi“. Nacisté se totiž po smrt zastupujícího říšského protektora Heydricha chtěli pomstít a „posloužily“ jim Lidice.
Nacisté jim mimo jiné Lidice. Do obce podstrčili vysílačku a následně tvrdili, že díky Stříbrnému a Horákovi mají odbojáři spojení s Anglií.
Bylo mi umožněno vyslechnout pamětníka, který pracoval s Josefem Stříbrným v Elektropřístroji Písek. Tento pamětník ho poznal už v době, kdy byl Stříbrný zlomeným člověkem, kterého opustily ideály o lepším životě a který se nevyhýbal alkoholu. Rovněž měl zdravotní problémy a lidí se většinou stranil.
Vzpomínal na Anglii často?
O Anglii nemluvil úplně rád, neboť tvrdil, že válečnou situaci u letectva nemohou být nezúčastnění lidé schopni pochopit.
Vzpomínal někdy na atmosféru v letadle při plnění úkolu?
Někdy vládla nervozita a napětí, zda splní rozkaz a z nejistého návratu na základnu. Rovněž záleželo na konkrétním bojovém úkolu, místě a protivzdušné obraně nepřítele.
Musel někdy nouzově přistát?
Jednou mi popsal svůj nouzový seskok a pomoc místních lidí, kteří mu neúmyslně ublížili, když se domnívali, že má vyražený dech. Ve skutečnosti měl polámaná žebra, která mu boucháním do zad vráželi ještě hlouběji do plic a nemohl nic říct, protože měl ústa plná krve a vyražených zubů. Přesto se vyléčil a létal dál. Sestřelen byl prý ještě jednou a rovněž se opět dokázal postavit na nohy a znovu bojovat.
Jak vnímal osud Lidic?
Ve skrytu duše se prý za osud Lidic nepřestával obviňovat, ale žádná z žen, co se do Lidic vrátily, ho nikdy nevinila. Prý na každou bombu, kterou nesl jeho letoun, dával nápis „za Lidice“.
Co dělal, když se vrátil do Československa?
Po návratu domů nastoupil jako vedoucí navigace v Hradci, ale 24. dubna1948 obdržel dekret, že je zproštěn činné služby. Po nuceném odchodu od letectva pracoval v hloubětínské Tesle a na služební cestě v Písku se pak seznámil se svou budoucí ženou.
V Písku žil chvíli šťastným rodinným životem – velmi ho těšily jeho děti. Jak je možné, že člověk navyklý disciplíně a zodpovědnosti propadne alkoholu? Vinil se skutečně ze smrti lidických mužů? Nikdo se už nedoví, jaké myšlenky ho v pozdějším věku pronásledovaly a co všechno vlastně musel tento muž přežít a ustát. Je více než pravděpodobné, že tolik událostí a utrpení je pro jeden lidský život moc a že si Josef Stříbrný určitě takový konec nezasloužil. Stále v jeho hodnocení, pokud vůbec lze hodnotit, vše převyšuje – obrovská odvaha a odhodlání, hrdinství bojovat za spravedlivou věc. Můžeme být hrdí, že patří k československým letcům, a přát mu zasloužené spočinutí v pokoji. Nezemřel v osamění, jak se často tvrdí. Jeho žena Radka se na sklonku jeho života postarala a rovněž žije ve vzpomínkách svých dětí, pamětníků a lidí, kteří se zajímají o slavné i méně slavné stránky naší nedávné historie.
Adam Čoček
