Očekávání

Očekávání je něco, čemu se nikdy nesmíte nechat poddat. Očekávání všechno ničí. Očekávání je zkáza všech vašich přání, snů i mezilidských vztahů.

Očekáváte, že když se dva týdny učíte, dostanete dobrou známku? Očekáváte, že vaše drahá polovička pro vás udělá romantickou večeři na Valentýna či vám přinese kytku na vaše výročí? Očekáváte, že vaši rodiče přijdou na každé vaše vystoupení? Očekáváte, že vaši přátelé se za vás za každé situace postaví, i kdyby to bylo na úkor jich samých? Očekáváte, že když jste se zrovna dostali, z jedné nemoci, nestihne vás den poté jiná? Očekáváte výhru, když stojíte proti slabému soupeři? Očekáváte, že vám lékař vždy poskytne pomoc, jakou potřebujete? Očekáváte, že obsluha s vámi bude zacházet slušně, jelikož právě vy jste vážený zákazník? Očekáváte, že se splní všechny vaše sny, když se budete snažit?

ŠPATNĚ!

Nedělejte to, neočekávejte. Protože v naprosté většině případů po očekávání přichází zklamání. Neočekávejte, protože pak soupeře podceníte. Neočekávejte, protože vám nikdo do hlavy nevidí. Profesorka neví, že jste se na to připravovali dva týdny a teď mlčíte jen proto, že jste tak vynervovaní. Stejně tak váš přítel neví, co očekáváte – bohužel, nebo bohudík, vám do hlavy nevidí. Neočekávejte od lékařů, že provedou pokaždé zázraky, stále jsou to lidé jako my. Neočekávejte, že na vás v obchodě bude obsluha vždy milá, protože nebude. Také dítě nemůže očekávat, že jeho maminka s tatínkem přijdou na každé závody, představení či vystoupení. Mají přece i svou práci a jiné zájmy než jen své děti. Nemůžete očekávat od všech svých blízkých přátel, že by pro vás skočili do ohně. Přeci jen... udělali, byste to pro ně také? A i kdyby ano, stále to není žádná záruka toho, že oni se zachovají stejně.

Naděje – poslední nádech naší společnosti

Nemůžeme očekávat, když to sami nesnášíme. Kdo o sobě může říct, že miluje ten nátlak, který je na něj vyvíjen, když od nás druzí mají nějaké očekávání. Rodiče očekávají, že se jejich dítě stane lékařem, tak jako oni. Učitelé očekávají, že se budeme učit na každou zkoušku. Trenéři a lektoři očekávají, že podáme ten nejlepší výkon. Tento tlak v nás utváří neustálý stres. Protože když už se nenervujeme z toho, zda splníme očekávání někoho jiného, staráme se o to, jestli někdo vyplní ta naše. A takhle stále dokola. Všichni to vlastně neustále děláme, ale každý z nás to přitom nesnáší. Zklamání střídá zklamání. Proč to tedy děláme? A proč je to pro nás tak automatické? Je to snad nedílnou součástí lidské podstaty?

Proto vám radím – neočekávejte, ale doufejte. Je důležité neztrácet naději ve své přátele, rodinu či společnost. Protože kde bychom bez této naděje byli?

Barbora Bochňáková