O MILOSTNÉM IDIOTSTVÍ
„Proč ji miluješ?“ „Proč ji miluješ?“
„Vlastně ani nevím. Miluju ji pozorovat. Jak vypráví o věcech, co miluje. Jak se směje svým vlastním vtipům. Jak se stydí, když si vítr drze pohrává s její sukní. Miluju ji, když jsme sami a ona je ten blázen, naprosto jiná než její sofistikované já, jež si střeží před společností.“
„Proč ji miluješ?“
„Nemiluju ji. Miluju její nejlepší kamarádku. To je teprve číča. Ale nezdá se mi, že by moc jevila zájem.“
„Koho miluješ?“
„Jeho. Mý kámošce prý přijde hrozně otravný. Ale nezdá se, že by o mě jevil zájem.“
Tři pohledy.
První je obdiv. Obdiv je něco racionálního. Obdiv máme k někomu, o kom mluvíme pouze v superlativech. Kdo je pro nás jakýmsi idolem. Obdiv vychází z důvodů. Z nich se rodí, a pokud zjistíme, že jsme se v důvodech, proč je ta či ten úžasný, trochu přepočítali, pro ně také umírá.
Druhý je láska. Láska je věc, co nepřijde hned. Láska je něco, co přichází po fázi obdivu a následného smíření se s pravdou. Pokud jsme ochotni ustát tyhle dvě fáze, může přijít láska. Láska je obdiv k maličkostem a nedokonalostem. Láska je nevědění, proč vlastně milujeme. Není to nic moc racionálního.
A to třetí je ignoranství, díky němuž vám každá padne k nohám.
A čtvrtá ukázka? To je ta každá, co padá k nohám, ale nikdy skutečně milovat nebude. Buďme idioti kvůli skutečné lásce, ale nepropadejme milostnému idiotství.
KATEŘINA MICHALIČKOVÁ
