Nejsem člověk, jsem student

Každému z nás byly přiděleny společenské role. Nejsou to prázdné nálepky, časem se dozvídáme, že v sobě nesou zodpovědnost a problémy. Já mám čtyři základní role, které jsou stejné jako u většiny dívek mého věku. Jsem žena, dcera, občanka a studentka. Být ženou možná není o nic moc těžší než být mužem. Kdybych nebyla dcerou, tak nejsem vůbec. Být občanem je věc často náročná, ale pokud mlčky, poslušně plyneme s dějinami, je to únosné. Zbývá role studentky. Od šesti let jsem prakticky nepřetržitě, až na pár prázdnin a nemocí, studentkou. Jsem loutkou českého vzdělávacího systému.

Všichni jsme loutky a škola by nás měla zformovat do takové podoby, abychom byli soběstační a jaksepatří vzdělaní. Co se ale stane, když jsme těchto schopností již nabyli, ale musíme v lavicích stále vysedávat jen kvůli předpisům a nadějné budoucnosti? Nechápejte mě špatně, chybí mi ještě mnoho znalostí, abych se mohla prohlásit za víceméně vzdělaného člověka. V tom je ale ten kámen úrazu. Opovážím se tvrdit, že třináct let školy, když nepočítám vysokou, je více než dostatečný čas na to, aby se člověk naučil schopnosti, které mu umožní věnovat se v budoucnu tomu, co má rád. Nevím, kolik z toho, čím se chci zabývat, jsem se naučila ve škole a kolik ze svého vlastního úsilí nebo z jiných zdrojů. Jsem si ale jistá, že jsem se toho mohla naučit mnohem, mnohem víc. Věci, které budu v budoucnu potřebovat, ale vytlačily předměty, jimiž se zabývat nebudu. Samozřejmě, že to nemůžu vědět jistě, ale jsem přesvědčená, že mikrobioložka ze mě nebude. Přála bych všem budoucím mikrobiologům, aby jim střední škola přinesla v tomto ohledu velké znalosti, a sobě bych zase přála, abych byla eukaryot ušetřena a mohla se dopodrobna učit o antickém dramatu. To se ovšem nestalo.

Literatura na škole, kam chodím, je skvělá a mám v ní docela slušný rozhled. Bohužel mi ale moje povaha nedovolí optimisticky hledět jen na světlé stránky svého dostiženého vzdělání a ignorovat momenty, které mi vzaly čas, sílu, ba i zdraví. Myslím, že všichni budou souhlasit s tvrzením, že všeobecný rozhled je pro mladého člověka důležitý. I já s tím souhlasím. Nemůžeme dítě vychovávat celé dětství v jednom oboru, který ho zajímá nejvíce. Už podle názvu „základní škola“ pochopíme, že se tam získávají základní znalosti. Pro mne je to ekvivalentem pro znalosti všeobecné. Nebo by to tak alespoň být mělo.

Kdyby se výuka a výchova pojala trochu jinak, základní škola by měla děti bavit, naučit je důležitým předmětům a připravit na rozhodnutí, které je po odchodu ze školy čeká. Dítě v deváté třídě by mělo vědět, jestli ho baví matematika, čeština, rukodělné práce, nebo třeba tělocvik. Dospělí by měli dítěti věřit a v jeho rozhodnutí ho podporovat, pokud má hlavu a patu. Myslím, že rozhodnutí čtrnáctiletého člověka by už hlavu a patu mít mělo, pokud ve škole něco za těch devět let dělal. Mnoho dvacetiletých lidí mi může oponovat faktem, že ve svém věku stále nevědí, co je baví a co chtějí dělat. Upřímně si nemyslím, že mají problém s rozhodováním, ale spíš je to tím, že je v dětském věku rodiče a učitelé nevedli k tomu, aby o tom přemýšleli.

Na střední škole je podle mne člověk již natolik vyspělý, že si dokáže vybrat předměty, které mu k něčemu budou. Kdyby si na střední mohli žáci předměty vybírat, možná by je výuka bavila víc. Klidně ať mají povinné hodiny matematiky, angličtiny a češtiny, ale probůh, nenuťte chemického génia, aby se zabýval uměním, básněmi a rozborem citátů od Nietzscheho. Na ideální základní škole by už si totiž student všeobecnými znalostmi prošel a zjistil by, že to není něco, čemu rozumí nebo rozumět chce. Mě osobně nejvíce trápí fakt, že jsem musela ztrácet čas předměty, které mi byly k ničemu. Používám výraz ztrácet čas, jelikož to pro mne opravdovou ztrátou je. Jsem člověk, který ví už od malička, co chce v životě dělat, a i když se moje představa mohla trochu měnit, vždycky jsem věděla, že tíhnu k humanitním oborům. Proto jsem přešla na gymnázium ze s humanitním zaměřením.

Výuka na bývalém gymnáziu spočívala v robotické činnosti, kdy přijdete do školy, odsedíte nebo spíš „odkecáte“ pár hodin a jdete domů. Téměř každý den píšete testy, na všechny se učíte ten stejný den při jiných hodinách a jen co test na čtyřku nebo trojku napíšete, hned tyto vědomosti navždy vypustíte z hlavy. Takhle proplouváte až do maturity, na kterou se také naučíte týden před zkouškou, pak si najdete kancelářskou práci, platíte daně, pořídíte si psa, uděláte si dvě děti a zemřete. Hlavně, že jste měli všeobecné znalosti.

Vskutku skvostný nápad je také nové zavedení povinné maturity z matematiky. Ani mě nepřekvapuje, že mi ti nejmoudřejší a nejvzdělanější lidé říkají, že by za těchto okolností vůbec neodmaturovali. Je to naprosto absurdní rozhodnutí, které povede jen ke stresu a o to větší nenávisti studentů vůči školství. Jsem student, to je jisté. Otázkou je, jestli jsem víc student, nebo člověk. Tahle má role mne naprosto pohlcuje. Už třináct let. Občas se objeví naděje, že se to zlepší a konečně budu mít čas dělat to, po čem toužím a co potřebuji. Nelepší se to.

Pokud tento článek čte někdo, kdo má do maturity ještě čas, připravujte se na ni nebo na přijímačky k vysoké už teď. Mám sen dostat se na vysokou školu, kde bych mohla konečně dělat, co mě baví. Naivně jsem si myslela, že se od září stihnu připravit na zkoušky, které mám v lednu. Ještě jsem pořádně nezačala a je konec prosince. Má šance se na vybranou školu dostat je už v podstatě nulová. Důvodem jsem já, utíkající čas, okolnosti a hlavně škola, která požírá devadesát procent mého života. Nejsem člověk, jsem student.

Milana Kudaeva