Naše touhy

Naše touhy jsou různé. Každý toužíme přece jen po něčem jiném. Ale jsou naše tužby správné? Já bych si položila spíš jinou otázku: Máme se vůbec zaobírat tím, tím jestli je to správné? A nebo.. Když dostaneme, to po čem tak toužíme, učiní nás to skutečně šťastným?

To jsou otázky, na které bych si chtěla odpovědět jedna po druhé. Nevím, jestli ve většině případech to tak je, ale mohu říct, že konkrétně v tom mém by se dalo říct, že mé touhy nejsou a nebyly správné. Ale kdo může říct, co je správné a co ne? Určitá morálka? Tu má stejně každý posazenou jinde. Etika? Společenské chování, či norma? Ano, té to muže připadat dokonce i nepřípustné. Ale Co je mi do toho? Nebo spíše, co je do toho jim? Naše touhy a potřeby po něčem jsou přirozené a nejde si říct, tak a od teď už nebudu toužit po tomhle a támhle tom, dokud sama sebe skutečně a vnitřně nepřesvědčím, že mé potřeby jsou špatné. Někdo může toužit se v dospělosti stát doktorem, někdo by chtěl letět do vesmíru a někomu se stačí podívat do zahraničí, aby uspokojil své touhy. Nebo můžeme toužit po jiné osobě. Dítě, kterému není dáváno dost lásky, může toužit po objetí a nahrazení něhy, kterou tak postrádá. Někdo může toužit po novém mobilu nebo po tom, aby plynule mluvil japonsky. To mě dostává k další věci. Nestačí toužit a doufat, že se to stane. Ano, věřit v to, je důležité, ale nejdůležitější jsou činy. Bez těch nikdy z žádných věcí, po kterých toužíme, nedostaneme.

Myslím, že bychom se měli zamyslet nad tím, jestli naše touhy jsou správné. A každý by si měl jak racionálně, tak emočně odpovědět. Ale sám. Nikdo, nepotřebuje rady od ostatních, po čem by měl nebo neměl toužit. Protože nikdo to neví líp než vy. Takže vy jste ten, kdo má rozhodovat o tom, jestli je to správné nebo ne. A jestli vás to učiní šťastnými, tak proč ne.

Touha může být občas až užírající, pokud chcete něco, co je skutečně těžké až skoro nemožné získat. Ale nic není nemožné… A někdy je potřeba tomu trošku pomoct a pak už jen doufat a věřit na zázraky. Ale přesto věřím, že touha v té správné míře je dobrá, protože nás žene k vysokým cílům. A to je to co potřebujeme, motivaci.

Další věcí je, že když si něco vytoužíme a toužíme po tom třeba i několik dlouhých let a pak nám to třeba náhodou zrovna spadne do klína, máme volbu. Ne vždy to po čem toužíte, je skutečně pro vás to pravé. A nenechte se zlákat větou: „Tak když už jsem po tom tak dlouho toužila, byla bych přece blbá, kdybych to teď nevyužila. I když se mi to teď už tolik nezdá. Anebo jsem v tu chvíli už o to přestala mít zájem. Ne! Máte se řídit svou intuicí. Najde se jiné věc, po které budete moct toužit a které třeba když vás opět překvapí a vy najednou budete mít tu možnost, neomrzí vás to. Neztratíte zájem, naopak. Začnete po tom toužit ještě víc. A to po celou dobu, co to máte. Protože víte, že tato vytoužená věc, se už pro vás nikdy nestane všední a už navždy zaplní všechny vaše ostatní touhy.

Bohužel občas to takhle funguje jen na určitou chvíli. A po čase zase začnete toužit po něčem jiném a přestanete si vážit toho, co máte a co jste tak moc chtěli. Typická lidská vlastnost – vždy chci to, co nemám a nemůžu mít. Proto je potřeba si uvědomit, ne jestli jsou mé touhy správné, či až moc absurdní, ale jestli je to skutečně to, co chci. A jestli můžu mluvit z vlastní zkušenosti, mé touhy skutečně byly až příliš absurdní a proti každodenní normě, ale už dlouhou dobu mě neustále činí šťastnou. Tak proč neposlouchat svou intuici a nepodlehnout naší touze?