NA VLASTNÍ KŮŽI
V rámci školní praxe se mi podařilo zajistit si týden jako stážistka v redakci časopisu Moje psychologie. Vzhledem k tomu, že žurnalistika je pro mě velmi přitažlivá oblast, měla jsem obrovskou radost, když mi po několika e-mailech, které jsem psala do redakcí českých časopisů, odepsali právě z Mojí psychologie, že se zrovna mění složení redakce (včetně šéfredaktorky), a tak by mé pomoci určitě využili.
Nadšení se mě nepustilo ani teď, již pár dní po této skvělé zkušenosti. Ráda bych se tedy s vámi podělila o několik svých dojmů a zážitků – jaké to bylo a jak to vůbec celé probíhalo.
Skleněný zámek
První den jsem byla opravdu hodně nervózní. Kdo tam všechno bude? Jak mě přijmou? A co když všechno pokazím a oni jen budou spínat ruce k nebesům a modlit se, aby už ta neschopná stážistka vypadla.
Celý prostor vydavatelství Mladá fronta vypadá velmi autenticky, takřka jako když sledujete nějakou redakci třeba ve filmu. Recepce, výtah, a jakmile vyjedete do patra, spatříte miliony prosklených dveří, za nimiž se skrývají redaktoři sedící za svými počítači u stolů s tunou papírků, tužek a časopisů rozmístěných různě po místnosti.
Díky všem těm skleněným výplním jsem měla možnost vidět až do místnosti úplně nejzazší, nejblíže k výtahu, i když se redakce Mojí psychologie nacházela až úplně na druhé straně patra. Máte tedy možnost vidět, kdo si co nosí k jídlu, s kým se kdo baví, kdo se směje… a často i rychle usoudit, o jakou redakci kterého časopisu se jedná.
Alenka v říši divů
Při příchodu mě šéfredaktorka uvedla, ukázala mi, který počítač bude můj, a hned mi dala červnové číslo časopisu, které mělo vyjít až za 4 dny a kde měla mimo jiné herečka a zpěvačka Barbora Poláková poprvé oznámit, že je v jiném stavu. A tak jsem měla čerstvý výtisk i nejžhavější informace se čtyřdenním předstihem.
Na stěně bylo toto aktuální červnové číslo nalepené po dvoustranách, a tak jsem si mohla celý obsah prohlédnout na nástěnce, ještě než jsem otevřela svůj výtisk (snad jako úplně první čtenář).
Potom mi šéfredaktorka zadala můj první úkol – obvolat externí redaktory a zjistit jejich adresy, aby jim na ně mohli posílat aktuální čísla MP. Vzápětí jsem ji ohromně pobavila, když jsem se zeptala, jak se vlastně vytáčí číslo na pevné lince, protože už jsem ji značnou dobu nepoužila. Holt generace zdegenerována novými přístroji…
Oči mi pak začaly zářit v momentě, kdy jsem se šéfredaktorky zeptala, proč na stole naproti mně leží tak moc kosmetiky a jestli probíhalo nějaké testování. Odpověděla, že si beauty redaktorka dělala pořádek ve své skříni a tohle všechno jsou věci, které vyřadila, takže jestli chci, můžu si něco z toho vzít. Bylo tam snad všechno: tužky, rtěnky, make-upy, korektory, voňavky, sprchové gely, šampony… a k tomu pár věcí, které ani s kosmetikou nic společného neměly – jídlo, termosky… Nirvana. Zatím se nestalo nic, co by potvrdilo mé obavy, a já si připadala jako Alenka v říši divů.
Setkání s realitou
V redakci nakonec nikdy nesedělo více než šest lidí, ale všichni byli moc milí a nikdy jsem tam nezažila žádný rozpor či výměnu názoru, ať už redaktorů se mnou či mezi sebou.
Z diskusí tam jsem si konečně uvědomila, že ve skutečné redakci se řeší věci, které my, jakožto školní redakce, zatím řešit nemusíme, neb je to jen naše zábava a ne obživa. Finance a s nimi spojená inzerce. Že některé články musejí být napsány jinak, protože se nehodí do časopisu tohoto typu. A také že čtenář je klient, kterému se musí přizpůsobit produkt.
V pondělí jsem časopisy archivovala a obvolávala redaktory, ale zbylý čas jsem věnovala rešerši lidí k tématu zářijového čísla. Byla to sice práce poměrně zdlouhavá, ale nakonec jsem to zvládla a šéfredaktorka byla spokojená. Dodala jsem, že jsem to možná pojala trochu povrchně. Editorka na to jen řekla: „To nevadí, povrchní je dobrý.“
Nikdy není pozdě!
Další věcí z praxe, která mě překvapila a potěšila, je, že se zde nelpělo na přesném času příchodu a odchodu. Až mi příště někdo bude říkat, že kvůli své nedochvilnosti budu mít problém v práci, jen se usměju a řeknu, že já tedy ne, protože chci pracovat v redakci časopisu. Dobře, to už si dělám legraci, ale faktem je, že oproti jiným prostředím, v nichž se vyskytuji, to pro mě byla moc příjemná zkušenost s celkem minimem stresu, která mě navnadila, abych okolo novinářského rybníčku kroužila dál a dál. Celkově zajímavý a skvělý zážitek, proto doufám, že se příští rok do MP vypravím zase.
Novinařině zdar a jděte naproti cílům, které máte, protože nikdy není pozdě na to si je začít plnit!
Kateřina Michaličková
