Na vlastní kůži

Po pár dnech v práci a důkladném pozorování fanoušků z celého světa během MS v ledním hokeji můžu říct jediné: Lotyši opravdu ne! Stačilo jen být pár dní zavřená v O₂ aréně a mohla bych sestavit celý žebříček světových exotů a pijáků. Na prvním místě v čele opilosti by se zcela jistě umístily severské státy, na zápas s Ruskem jsem ovšem chyběla (bohužel, nebo spíš bohudík?).

Slečna O₂ aréna

Hned první den, po prvních 6 hodinách nekonečného usmívání se a asi po 150 dotazech, jestli se jmenuji slečna O₂ aréna (viz kartička připnutá místo jmenovky), jsem se opravdu začala ptát sama sebe, jestli tam vydržím až do konce. Nicméně povedlo se, a tak teď živá a zdravá píši tenhle článek. Mezi těmi protivy se ale našlo i několik milých výjimek. Například skupinky mladých Švýcarů a Švédů nám pobyt v aréně docela zpříjemňovaly.

Naopak výše uvedení Lotyši se k nám chovali přesně naopak. Nebo alespoň já měla to „štěstí“ na takové experty. Kolikrát jsem měla sto chutí zakřičet, ať si odvezou svá lotyšská pozadí zpátky do Lotyšska a už se nevrací. Místo toho jsem jim s velkým vnitřním zklamáním podala pivo, usmála se, řekla, že se opravdu nejmenuji O₂ (ha ha) a popřála hezkou zábavu.

Zmrzlina „na tajňačku“

Bylo to sice náročné, ale také jsme se hodně nasmáli. Můj nejoblíbenější moment je určitě ten, když jsem alespoň jednou za den tajně utíkala k holkám na zmrzlinu, abych si trošku odpočinula, a zrovna když jsem si myslela, jak jsem chytrá a krásně mi to prochází, načapal mě při tom přímo můj vedoucí. Díky bohu měl pro moje chutě pochopení, a tak jsem si svojí „denní dávku“ mohla v klidu dojíst a ještě jsme se tomu společně zasmáli. Podobných historek mám víc, třeba když jsem šla na záchod a místo toho omylem vlezla do úklidové místnosti k uklizečkám. No, nejsem si jistá, kdo z nás byl vykulený víc.

Chlebová Mařenka

Celé to završila jedna nevinná prosba, abych odnesla pytel plný chlebů, které byly na vyhození. Vypadá to neškodně, až na to, že ten pytel opravdu odnést nešel – musela jsem ho doslova táhnout a funěla u toho jako bizon. V duchu jsem si říkala, že by asi nebylo dobré, kdyby se mi ten pytel protrhl. O sekundu později se přesně tohle samozřejmě stalo. A pak už to prostě nešlo zastavit. Ať jsem se snažila sebevíc, krajíce chlebů vyskakovaly z pytle a válely se všude kolem. Kamarádka, která šla se mnou, se začala smát a já vzápětí také. Umíte si to představit? Nejen, že jsem funěla a do toho brečela smíchy, ale byla jsem také rudá jako rajče a dělala ostudu na celou arénu. Po téhle chlebové „akcičce“ mi začali říkat Mařenka.

Nicméně nebudu lhát, když vám povím, že i přes veškerou legraci jsem opravdu ráda, že mistrovství světa v ledním hokeji už skončilo.