My děti ze stanice Vltavská

Vltavská. Pro většinu lidí pouze stanice metra, tramvajová, i autobusová zastávka. Místo, které může připomínat českou verzi filmu „My děti ze stanice ZOO“ nebo „Trainspotting“. Místo, na kterém se na jednu stranu naskýtá krásný pohled na řeku Vltavu, okolní zdi zkrášluje pouliční umění, slyšíte tu vyhrávat harmoniku a z podchodu metra se line vůně pizzy. Na druhou stranu místo, na kterém se naskýtá pohled na řeku zvratků, okolní zdi „zkrášlují“ stopy po moči, slyšíte tu řev a všude kolem se line pach moči. Strůjcem zkázy Vltavské není nikdo jiný než zdejší kontroverzní parta bezdomovců.

Kdo je vlastně bezdomovec?

Na tuto otázku není lehké odpovědět. Jistě, mohu vám dát jednoduchou odpověď, že je to člověk bez domova. Ale ta vám řekne asi tolik, jako bych vám na otázku „Čím se zabývá ornitolog?“ odpověděl: „Ornitologií.“

Takže kdo je vlastně bezdomovec? Bezdomovcem jsem já. Bezdomovcem jste vy. Bezdomovcem je váš šéf, váš přítel, váš spolužák či snad váš soused. Bezdomovcem se totiž může stát naprosto každý. A i když se jím stane, je to pořád ten samý člověk. Nemůžeme na ně pohlížet jinak než na kohokoliv jiného.

Samozřejmě nechci nikoho vyzdvihovat ani ponižovat. Jsou i špatní bezdomovci nebo spíše bezdomovci, kteří jsou špatnými lidmi. Jsou to ti lidé, se kterými nechcete jet tramvají, kteří nedbají na své okolí, křičí, vzbuzují kolem sebe pocit strachu, často jsou to narkomani nebo silní opilci a jedinou dobrou věc, kterou pro nás ostatní mohou udělat, je z tramvaje vystoupit.

Jsou to ovšem i lidé, kteří nezřídka nemají jinou možnost než být na ulici. Kteří se o svůj oběd podělí s pejskem, nikomu nedělají nic špatného, maximálně vás poprosí o nějaké drobné. Většině lidí přesto vadí a hážou je do jednoho pytle s těmi výše popsanými. Opovrhují jimi, nenávidí je, a kdyby mohli, nastolí „konečné řešení bezdomovecké otázky“.

Proč by však měl téma bezdomovectví řešit třeba člověk, kterého morální stránka věci vůbec nezajímá? Z praktického důvodu. Nezapomínejme, že bezdomovcem se z nejrůznějších důvodů může stát kdokoliv z nás. Mohlo by se tedy také stát, že si slušní bezdomovci vaše opovržení a nenávist zapamatují a nevezmou vás mezi sebe. A vám potom nezbude než skončit s těmi špatnými nebo sami projíždět Prahou v tramvaji 22 a křičet...

 Bezdomovci jsou teroristé

Nebezpečí ze strany bezdomovců nelze brát na lehkou váhu. Opilí nebo pod vlivem drog mohou být nebezpeční svému okolí. Jak daleko však může nebezpečí z jejich strany zajít? Na tuto otázku odpovím příběhem ze života, ve kterém se ocitám na prahu života a smrti.

V okolí naší školy se kdysi potuloval člověk věkem odpovídající žákovi 9. třídy. Čas letěl, jeho přátelé šli dál a dál, jen on klesal níž a níž. Nezbývalo mu nic jiného než se ve 23 letech bavit s 15letými dětmi. Když pochopil, že už ho mezi sebe nebereme ani my, zlomilo ho to a dal se cestou drog. Heroin ovšem není levná záležitost, a tak přešel na mnohem úspornější toluen. Nebudu vás zatěžovat popisem jeho účinků a následků, přejdu rovnou k věci.

Je krásný jarní den, zrovna jdu ze školy, když v tom se proti mně vyřítí postava držící igelitový pytlík naplněný toluenem. Ze slušnosti se s ním dám do řeči, když v tom si začne připalovat cigaretu a mé srdce se zastaví. Dva centimetry dělí jeho zapalovač od toluenu, dva centimetry dělí můj život od smrti... Prozradím vám konec příběhu. Přežil jsem.

 Michal Hartman