Mlčení

Už pár let mluvím s lidmi. Vypouštím zvuky a nechávám je vyhnít v prostoru prázdnoty. Občas je zachytí a zpracují v interpretovanou patlaninu, kterou však co nejdřív opustí, aby mohli zas něco vypustit oni...

Po výměně vysoce hodnotných myšlenkových otrub nastává moment pravdy. Okamžik, kdy oba vypouštěči narazí na tiché vakuum. Kdy se jejich mysl octne v prosté existenci bez všelijakých okras. V tu chvíli oba aktéři konverzace těžce pracují na dalších výplodech, ale nic nepřichází. Mozek umřel. Jazyk zkameněl. Mlčení. Oba jsou ztraceni a v těžkém zoufalství otočí hlavy, aby našli další objekt komunikace. Občas dokonce jeden z nich odejde.

Otázkou ale je: Není to škoda? Proč utíkáme před tím zlomkem času, co se nám zdá jako věčnost? Proč ničit chvíli tak jednoduše čistou a přirozenou? Lidé vynikají ve schopnosti vypadat zaměstnaně a využívají toho okamžitě, jakmile se naskytne příležitost. Velmi tomu pomáhají všemi milované smartphony. Ty jako rychlý zdroj naprosto zbytečných informací zapudí chvilku ticha a pomůžou vytvořit soukromou bublinu falešné činnosti. Já tvrdím, že mlčení je komunikace a není důvod ho neustále ničit. Mnohdy pomůže navázat větší a hlavně hlubší kontakt s protější osobou.

Oči mluví

Jednoho zimního večera jsem se sešla s dvěma přáteli. Oba započali své vypouštění a já jsem se občas také zapojila. Jak běžel čas, uvědomila jsem si, že jsem přestala rozumět tomu, co říkají. Jejich čelisti se pohybovaly prostorem jako monotónní stroje. Hovořili o tématech mně neznámých a já se rozhodla mlčet. Mohla jsem na ně ze zdvořilosti nějaký ten otrub párkrát vrhnout, ale to by byla jen slabost a bezcenný projev mého ega. V závěru naší schůzky, která trvala asi pět hodin, už na mě oba jen zoufale a nechápavě zírali. Snažili se mě zapojit. Říkali, že se určitě nudím, že s nimi přeci nemusím sedět. Já jsem se ale bavila jako nikdy.

Za těch pět hodin jsem vypozorovala, jaký tón řeči mají, v jakých situacích přehnaně gestikulují, jak jim únavou v průběhu večera vadne tělo, ale hlavně jsem prolezla celé jejich nitro skrz oči, přes které je vše vevnitř vidět. Unášely mě jejich pohledy, které většinou mluvily úplně opačně, než co říkal jazyk. Mnohdy o sobě přátelé prozradili mnohem víc, když jsem na ně jen hleděla, než kdybych mluvila. Měli pocit, že musejí zachránit situaci, pokračovat v každém okamžiku, hlavně se nezastavit. To by byla prohra. Můj experiment byl úspěšný, ten večer jsem je poprvé doopravdy poznala.

Když se vám tedy naskytne příležitost mlčet, nenechte ji odejít. Chyťte ji a nezápaste. Unášejte se věčnými vlnami ticha dál a mlčení vám dá svobodu.

Mili Kudaeva