Mistrovství České republiky v gymnastice

Gymnastická tělocvična vždy byla mým domovem. Začala jsem trénovat už ve třech letech a moji gymnastickou „kariéru“ ukončila trojnásobná operace kotníku. Od té doby trávím čas v tělocvičně trochu jinak. Stala se ze mě rozhodčí a také příležitostná trenérka. Mamka se ségrou si vzaly přípravku dětí. Dnes je dětem okolo deseti let a i já se snažím předávat jim trošky svých zkušeností.

Dvě děti se nám probojovaly na mistrovství České republiky, což byl samozřejmě velký úspěch. Ovšem nečekala jsem, co to pro mě bude znamenat. Nikdo nemohl s dětmi absolvovat závod a tak post trenéra zbyl tentokrát na mě.

Hodina spánku postačí

Děti by mohly nervozitu rozdávat, a tak jsem je uklidňovala větami typu „o nic nejde“, ale ve skutečnosti jsem tím uklidňovala především sama sebe. Děti večer usnuly a mě čekala krušná noc. Pár piv, aby se mi spalo líp, nepomohlo. A tak nezbylo než koukat do stropu a v hlavě si přehrávat nejhorší scénáře, co by se mohlo stát. Role pohodové trenérky trochu nevyšla.

Ráno kruhy pod očima nezakryly ani tuny make-upu. Na zelený obličej jsem prozatím recept nenašla. Každopádně plná „upřímné“ energie jsem s dětmi vyrazila na snídani. Zatímco ony snědly vše, co viděly, pro mě se jídlo stalo na celý den úhlavním nepřítelem.

Družstvo psychopatů

Závodí se ve čtyřech disciplínách – kladina, bradla, prostná a přeskok. Na mistrovství České republiky se v dané kategorii probojovalo 60 dětí. Což znamená, že se závodí přibližně tři hodiny. Tři únavné a dlouhé hodiny.

Dětem nevysvětlíte, že když nějaký prvek zkazí, nic se neděje.  Množství slziček by se mohlo sbírat do hrnců. To už nikoho nepřekvapí, ale naše děcka mají svoji specialitku. Na co brečet, až to zkazí, ona se raději rozbrečí předem, co kdyby náhodou. Z toho důvodu si myslím, že v rámci trenérského kurzu bychom měli dělat i psychologický. Pokud se vám rozbrečí už před nářadím, tak jen co na něj naskočí, logicky to zkazí, protože přes vodopády slz je blbě vidět.

Hesla dne: „Hlavně přežít ve zdraví!“, „Po závodě se jít opít!“

Nakonec děcka vše zvládla, i když to provázelo několik záchvatů breku. Ve finále ani ne špatně. Žádné ze šedesáti dětí se nezranilo, takže první heslo splněno. Po závodě jsem si přišla vyčerpaná, jako kdybych sama závodila. Na rozdíl od toho se děti vyřídily asi málo, a tak pokračovaly s rodiči směr aquapark, zatímco trenéři a rozhodčí směr hospoda.

Zdeňka Kopecká