MANIFEST ZA BRITÁNII
Horkými červnovými dny se Brexit prohnal jako lavina, která zchladila všechny. A jak moc vlastně zasáhl a zasáhne do celosvětové ekonomiky a do životů nás všech, se ještě neví. Okamžitým efektem byla kupříkladu devalvace libry jakožto pevné měny. Nastal největší pokles její hodnoty zhruba od roku 1981... Jak ale zasáhl do mého života? O tom bych vám nyní ráda ve zkratce povyprávěla.
Referendum
23. června se konalo referendum o setrvání Velké Británie v EU. Měla jsem strach, ale doufala jsem v zázrak. Nespala jsem. První výsledky se objevily již v časných ranních hodinách. Hlásaly setrvání. Ale nikdo se neradoval dlouho. Nad třetí hodinou ranní to začalo být velice těsné. Z jednotlivých volebních místností a okrsků se sbíhaly verdikty a procentuálně se skupina pro setrvání i pro odchod lišila jen o neznatelný počet hlasů. Postupně však, asi tak kolem páté ranní, začalo být nad slunce jasné, že se Britové mohou začít pomalu loučit. Přiznám se, několikrát za večer jsem propukla v pláč.
Konečný verdikt byl znám až v sedm ráno. Ležela jsem na posteli ještě chvíli a jen jsem hleděla do prázdna. Poslouchala jsem stanici BBC a vyčerpáním na 30 minut usnula. Probudil mne až proslov Davida Camerona, který celé referendum zprostředkoval a byl hlavou kampaně za setrvání Británie v EU. Prohrál a nyní mu nezbylo nic jiného než odstoupit. Po 30 minutách jsem se tedy probudila do absolutní noční můry. Následujících několik dní jsem se stěží hnula od televize a zpráv. Musím říci, že po 72 hodinách jsem z toho všeho měla již slušné horečnaté stavy a po pár skleničkách whiskey jsem seznala, že si opravdu potřebuji odpočinout.
Post-brexitové šílenství
Ubíhaly dny, týdny a Britové konečně přišli na to, co spáchali. Pro co vlastně hlasovali. Skotové začali vyhrožovat, že vyhlásí nové referendum a odtrhnou se tak od zbytku Británie. Lidé začali demonstrovat. Chtěli další referendum. Výsledky totiž ukázaly, že o budoucnosti mladých lidí, kteří ještě neměli právo hlasovat, rozhodla nejstarší generace. Konzervativci si však zachovali dekorum a prohlásili, že brexit znamená brexit a žádné nové referendum se tak konat nebude. Budou zkrátka respektovat hlas lidu. Pochopitelně.
Británie potřebovala sestavit novou vládu, zvolit si nového premiéra a vyvolat článek 50 Lisabonské smlouvy, aby bylo možné začít s procesem osvobození země od vlády z Bruselu. Jenže do toho se nikomu nechtělo. David Cameron nakonec odstoupil dříve, než sám předpokládal. V čele kampaně za odchod z EU, tedy v čele vítězného hnutí, stáli Nigel Farage za UKIP a bývalý londýnský starosta Boris Johnson. Ale ani jeden z nich najednou nechtěl převzít zodpovědnost. Na post premiérky tedy nastoupila Theresa Mayová, bývalá ministryně vnitra Cameronova kabinetu.
Co se mého názoru týče, zprvu jsem vůbec nevěděla co od ní očekávat. S odstupem času se nyní zdá, že jde správným směrem. Chce brexit obrátit v úspěch. Ráda by smazala třídní rozdíly ve společnosti a vyvolala sociální revoluci, která by měla za následek meritokracii a zemi, která by fungovala pro každého, ať už přichází odkudkoliv, ať je bohatý, nebo chudý. Chce stejné podmínky pro všechny. A začíná reformováním školství. Avšak stále nevyvolala článek 50 a vypadá to, že se k tomu ani tento rok neodhodlá.
God save the United Kingdom
Již od doby, co se začala formovat má osobnost, tedy asi tak od 10 let, jsem věděla, že jednoho dne získám britské občanství. Ostatně pomalu se do Anglie stěhuji již desátým rokem, za 4 roky doopravdy a dalších 5 let si na občanství budu muset počkat. Velká Británie a Irsko pro mne vždy byly domovem a do vřesových luk a pod unavené paprsky slunce do welšských skalisek jsem se utíkala schovat vždy, když mi bylo nejhůře.
A teď, když se v Londýně nacházím každý měsíc a mám přítele Angličana, který vystudoval na Oxfordu, je mi britská mentalita pomalu jako vlastní. Toulám se hlavním městem jako Prahou a vždy, když odjíždím, mám slzy na krajíčku. Jsem silně patriotická, snad více než můj Brit. Bezpochyby ano. A stejně tak, jako jsem já potřebovala pomoci dříve, teď potřebuje pomoci má budoucí vlast. Jenže já pro ni takto nemohu udělat vůbec nic než se modlit a doufat. Teď se vskutku hodí slogan: Keep Calm and Carry On, Britain!
Nástup do politiky
Nebylo na co čekat, nebylo proč se rozmýšlet. Chtěla jsem jít na Katedru estetiky FF UK, ale tento rok ji ani neotevřeli. A nyní jsem opravdu šťastná, že jsem si maturitu odložila o jeden rok, jelikož bych zpětně musela měnit vysokoškolský obor. Ze státní najednou musím jít na soukromou školu, jelikož Anglofonní studia nemají nikde jinde, než na Metropolitní univerzitě. Ale vyplatí se to – doslova. Lidé z této univerzity pak mohou jít třeba přímo na ministerstva.
Sice se nechci angažovat v české politice a nikdy jsem se nechtěla angažovat v žádné politice, ale zkrátka a dobře musím jednat. Je to asi takové, jako když se vám topí dítě v ledové vodě – nechcete skočit, jelikož voda je ledová, ale musíte skočit, protože je to vaše dítě. Asi tak nějak se teď cítím. Chci sloužit Británii a pomoci k jejímu vzrůstu, její expanzi, k její velikosti, která jí právem patří. Tak jako jsem před lety seděla nad poezií a u klavíru, tak teď sedím nad knihami o diplomacii a mezinárodních vztazích. Život je tak nepředvídatelný, tak ironický.
Podařilo se mi se dostat ke Konzervativcům v zahraničí (Conservatives Abroad) a tím jsem získala možnost politicky participovat. Minimálně, ale přeci. Není mi dost dobře jasné, jak se mi to povedlo, ale tleskejme. Nebo možná raději ještě ne, nechme si to na pozdější časy. Nicméně na začátku příštího měsíce letím na každoroční konferenci konzervativců a budeme jednat o post-brexitové situaci a jednotlivých odvětvích, kterých se to týká.
Zcela upřímně jsem především doufala, že potkám pana Camerona a budu mu moci osobně vzdát hold a poděkovat za vše, co pro svou vlast udělal. Zdá se, že člověk nemůže opustit post premiéra bez vyhoření. Ale vzpomeňme i těch dobrých věcí! Byl to právě on, kdo se zasloužil za zlegalizování manželství pro homosexuální páry. A zde by můj výčet jistě nekončil. Nicméně před pár dny odstoupil i z pozice člena parlamentu, tedy už se nebude více účastnit vysoké politiky. Nedělá mi to vůbec jednoduché, ale i tak věřím, že se s ním jednoho dne osobně setkám. Velice mne inspiruje a motivuje.
K čemu jsme na konferenci nakonec dospěli, o tom vás zpravím ve svém dalším článku.
Alexandra Emma Fiedlerová
