Malajsie a Singapur na kolečkách aneb i s malým hendikepem se dají vidět velké věci
Už jste někdy slyšeli heslo: „Všechno zlé je pro něco dobré?“ Opět se mi tyto kouzelná slova potvrdila o prázdninách na rodinné dovolené v Malajsii. Pro ty, kteří nečetli mé poslední dva články, musím připomenout, že na dovolenou jsem jela s jistým hendikepem. Kvůli rozřízlé patě s mnoha stehy jsem byla nucena projít kouty Kuala Lumpur a Singapuru o berlích. Tedy po většinu času…
Památek hodně, času málo
Jelikož města jsou to veliká, památek je mnoho a můj táta trpí syndromem typického turisty, museli jsme si projít (v jeho případě spíš proběhnout, abychom toho stihli co nejvíce) všechno možné. Muselo se to, ale stihnout za určitý čas, který měl pečlivě vyměřený. Řídili jsme se podle ředitelského času – jeho hodinek – a žádné jiné časové pojmy nebral v úvahu, ani když šlo o minuty. Bohužel se s námi občas zapomínal o časovém plánu poradit nebo alespoň počkat na svou „hendikepovanou“ dceru, která o berlích jeho úprk po památkách nestíhala.
Brzy mu však došlo, že to takhle opravdu už dál nejde. Rozhodl se mi z nemocnice opatřit invalidní vozík. Musím říct, že to byl velice dobrý nápad, a i když mé nové sedátko bylo uzpůsobeno pouze pro hladké podlahy nemocnice, dá se říct, že přežilo i křivolaké ulice Kuala Lumpur, po kterých mě táta svědomitě, ale stále úprkem vozil.
Středem pozornosti snadno a rychle
Obyvatelé Kuala Lumpur a také ostrova Tiomanu, který jsme navštívili, mé berle očividně vykolejily. Ať už jsem se procházela kdekoli a kdykoli, téměř každý se bez ostychu otočil a doslova zíral na mou zavázanou nohu. Člověk by si možná i mohl připadat dobře, že se po něm každý druhý otočí, než mu však dojde, že je to zjevně jen kvůli jeho zranění. V Kuala Lumpur se pouze divili, ale na Tiomanu se přátelští a usměvaví lidé vždy zastavili a obětovali pár minut na stále ty samé otázky dokola: Co se vám to stalo? Na jak dlouho to ještě máte? Bolí to?
Co se stane, když narušíte plán
Nyní se již dostáváme do krásného multikulturního města Singapuru. Tam se berlím nedivili a ani se neptali. První den jsme strávili opět běháním po památkách, jelikož druhý a pro nás poslední den dovolené jsme měli v plánu strávit v Universal Studios.
Po dlouhém přemlouvání se mnou jel táta do nemocnice vyndat stehy. Narušovalo to však dost radikálně stanovený časový plán, což se zdál být problém. Dále jsme samozřejmě věděli, že Singapur je drahé město, přesto nás ale překvapila vysoká částka, kterou za vyndání stehů požadovali. To zrovna moc nepřidalo na myšlence, že bychom si ještě k tomu na zbytek dne opět pronajali vozík. Takže jsem propajdala stále o berlích v podstatě celé město a musím říct, že jsme stihli s tátovým tempíčkem vidět opravdu mnohé.
O Universal Studios by se dalo říct, že je to velice podobná varianta Disneylandu. Před vstupem jsme se museli rozhodnout, zda si koupíme normální vstupenky, nebo si připlatíme nemalou částku za VIP vstupy bez front. Už jako malá jsem byla v Disneylandu ve Francii a fronty tam skutečně nebyly krátké. Kolikrát jsme čekali na každou atrakci více než hodinu. Táta už však u sebe neměl tolik peněz, takže jsme se i tentokrát rozhodli fronty podstoupit.
Zákon karmy funguje
Poté, co jsme si v areálu zapůjčili vozík, jsme se zařadili s celou rodinkou do fronty na první atrakci. Samozřejmě vedle sebe stály dvě zcela odlišné řady: v té naší před námi bylo asi padesát lidí, zato v té vedlejší, VIP, se lidé pomalu ani nezastavili. Procházeli na pokyn personálu zábavního parku a na tváři měli klidný, ničím nestresovaný výraz.
Najednou k nám přiběhl jeden ze zaměstnanců, usmíval se od ucha uchu a ukazoval na VIP vchod. Táta mu ukázal vstupenku, ale muž jen mávl rukou a už nás tlačil dál k VIP vchodu. Za necelých deset minut jsme měli za sebou první atrakci a nikdo se ničemu nedivil ani na nás nevrhal nepříjemné pohledy, že procházíme VIP vchodem bez speciální vstupenky. Velice nás potěšilo zjištění, že to takhle půjde i u další, a pak třetí, čtvrté atrakce... Táta byl štěstím bez sebe, jelikož mohl svůj časový plán s touto nečekanou výhodou výrazně rozšířit.
Ukázalo se tak nakonec, že Singapur není dál než my jen svou neuvěřitelnou čistotou v celém městě a péčí v nemocnicích, ale především nadhledem většiny lidí, kteří tam žijí.
Barbora Bochňáková
