Kdo jsem?
Každý člověk by si měl položit jednu zásadní otázku: Kdo jsem? Ano, může se vám to zdát jakkoli primitivní, ale když se zamyslíte nad hloubkou této otázky, dokážete snad namístě vypálit odpověď?
Pohlcení mysli x morální zásady
Vždy jsem si o sobě myslela, tak jako většina z nás, že až moc dobře vím, jaká jsem. Jak bych se zachovala v různých situacích, co bych řekla, jak bych zareagovala, co bych nikdy neudělala a co je pro mě samozřejmé.
Avšak poslední dobou zjišťuji, že člověk si sám sebou nemůže být nikdy úplně jistý, tedy aspoň ne tak, jak si on sám myslí. Například když nás pohltí touha, může se stát, že vskutku zapomeneme na všechny své dosavadní morální zásady. Pohltit mysl nám může cokoli: láska, touha, nenávist, žárlivost... a najednou po čase zjišťujeme, že se z nás díky těmto věcem stávají úplně cizí lidé.
Co nová parta, to nová osobnost?
Dalším velice důležitým faktorem je společnost. Každý den vystřídáme několik skupin lidí. Není to tak dávno, co jsem si uvědomila, že v každé z nich se mé já promění v něco úplně jiného. Děláme to každý a řekla bych, že nevědomky. Každý se aspoň trošku jinak chová ve škole a jinak doma nebo s kamarády venku.
Jak se z kecálka stává posluchač
Co se týče mě samotné, až v poslední době pociťuji, jak tyto rozdíly jsou veliké. Čím více jsou lidi v dané partě ode mě mentálně vzdálení a znám je méně, tím větší jsou samozřejmě odlišnosti v mém chování. Vždycky jsem si o sobě například myslela, jak jsem velice komunikativní, a moji přátelé to doteď tvrdí také. Také že jsem vcelku společenská a především hodně upovídaná, upřímná a často uvolněná. Takovou mě znají ti, se kterými se vídám skoro každý den, a tím pádem mi zábrany padají k zemi a nemusím se bát nechat projevit své já.
Jenže když si vezmu místo toho za příklad tým kadetek, za který hraji, obávám se, že by to mé já, definovaly zcela jinak. V jejich přítomnosti se ze mě stává velice tichá osoba. A z upovídaného človíčka je najednou spíš posluchač. Ne že bych nedokázala poslouchat, ale občas si říkám, že bych si mohla počítat třeba slova, která za jeden den strávený s nimi povím. Až takhle málo jich občas je. A kdo mne zná, nikdy by nevěřil, že o mě někdo může říct větu jako například: „Tys ještě nic neřekla, tak nám taky něco pověz. Ty jsi taková zakřiknutá.“ Ale opravdu je to tak.
Mé já se nachází tam, kde je mi nejlíp
V poslední době se hodně pohybuji v jiných kruzích, než jak tomu bylo před časem. A tím pádem také potkávám spoustu nových lidí. S jednotlivci si ještě dokážu zachovat to své já. Ale ve skupině už pozoruji, že mé já může mít mnoho podob. Je samozřejmé, že s učitelem se asi budu bavit trošku jinak než se spolužákem. Ale to přece neznamená, že to nejsem já.
Jen jsem nikdy nedokázala pochopit, jak se skutečně můžu cítit dobře a můžu o sobě tvrdit, že „jsem sama sebou“, i když se v každé společnosti chovám jinak. Můžu si nahlas zpívat, poskakovat v dešti na ulici se svými vrstevníky a bude mi to připadat úplně v pořádku. Ale zároveň se cítím úplně stejně svá například v klidné společnosti lidí. Dokážu konverzovat a nepociťuju potřebu vstát a běžet do deště jako s minulou partou. Čím to je? Ve které poloze se cítím víc jako já?
Je hloupost se na to takhle dívat. Protože na všechny tyto otázky odpověď nakonec nemusí být až tak těžká. Jaká jsem? Jak se chovám? Jsem právě tohle skutečně já? Odpověď, aspoň tedy ta má, zní: Nezáleží na to tom, jakou podobu má v různých situacích mé já. Sama sebou se cítím s lidmi, se kterými je mi dobře. A protože jsou každý z jiných společenských kruhů, jsou jinak staří a mají jiné návyky, je logické, že s nimi budu mít i rozdílné zážitky. Celé je to o lidech. Když je mi s někým dobře, snad ani nedokážu nebýt sama sebou.
Barbora Bochňáková
