Jedno malé rozhodnutí, pár velkých změn
Ve svém minulém článku jsem již naťukla pro mě aktuální téma odchodu z domova a ukázala pohádkové paralely této situace. Nyní bych se k němu ráda vrátila a svěřila se vám, jak k tomu vlastně došlo, co v této situaci dělat, co tomu všemu předcházelo, co je nejdůležitější a jak jsem se s tím poprala já.
Touha osamostatnit se, nebo volba „svobodného života“?
Začala bych asi tím, proč jsem se vůbec rozhodla stěhovat. Můj odchod z domu v takto mladém věku není zapříčiněný špatnými vztahy s rodiči ani to není mou nevybouřenou pubertou, která se touží utrhnout ze řetězů. V mém případě jde o něco zcela jiného. Své rodiče nade všechno miluji, stejně jako své dva mladší sourozence. A řekla bych, že s mámou mám velice ojedinělý přátelský vztah, který občas až přesahuje své meze. Za to všechno jsem strašně moc vděčná. Ale i přes to, že doma, krom menších zádrhelů, všechno klape, jsem se toužila osamostatnit.
Každá mince má svůj rub i líc
Tento krok bych ale sama samozřejmě nezvládla. Možná mé rychlé dospívání dost zřetelně podpořil už skoro dvouletý vztah s dospělým mužem, který mi ukázal spoustu možností, a já se rozhodla je využít. Takže když jsem velice opatrně navrhla rodičům, že se k němu letos v září po svých 17. narozeninách chci odstěhovat, nejdřív jim to přišlo směšné až nemyslitelné. Ale poté, co jsem jim vysvětlila, že to beru skutečně vážně a že už mám vše promyšlené, jak po finanční, tak po lidské stránce, se na to začali dívat trošku jinak.
Každý z rodičů se s mým odchodem potýká trošku jinak. Oba to už ovšem berou jako hotovou věc, ani jeden mi v podstatě nijak nebránil. Máma, což je pochopitelné, jelikož spolu máme vztah takový, jaký máme, si to brala více k srdci. Uvědomovala si situaci už dříve a myslím si, že se jen obávala toho dne, kdy můj odchod nadejde. A on nadešel. Řekla jsem jí to při večeři, kam mě vzala s tím, že si chceme o všem promluvit. S tátou to proběhlo o něco méně oficiální cestou a bavili jsme se spíše o finanční stránce.
Zkouška předání zodpovědnosti aneb pokus na andulce
Samozřejmě, že tuto mou velkou životní změnu budou provázet jistá pravidla a dohody, jež jsem s rodiči uzavřela. Například, že je budu chodit navštěvovat 2x týdně a taky budu chodit se psem, který mi bude skutečně chybět. Když už jsem u těch zvířat, máme andulku, kterou si s největší pravděpodobností odnesu s sebou. Rodiče nejspíš mají pocit, že bych aspoň za něco mohla dál nést zodpovědnost, a náš ptáček je takový šetrný způsob jak se tomu přiblížit. Padl i návrh, že bych si s sebou do bytu odvezla našeho německého ovčáka, což však samozřejmě vůbec nepřipadá v úvahu.
Dále jsme museli vyřešit finanční stránku věci. To bylo trošku komplikovanější. Dohodla jsem se s tátou, že školné, příspěvky na vodní polo a podobně velké náklady bude hradit on. A mně že bude dávat měsíčně nějakou částku, ze které si budu platit jídlo, hygienu, kapesné na zápasy a různé školní akce, apod. Ale jakou? Dlouho jsem si nestále přepočítávala, kolik a za co bych asi tak měsíčně mohla utratit. Mám nějakou představu, ale když jsem najednou měla vznést konkrétní číslo, bylo to těžší, než jsem si myslela. Nakonec jsem však došla k reálně částce 5 tisíc, kterou táta odsouhlasil.
I když to rodiče snáší v celku dobře, nevyhnula jsem se narážkám typu: Jak krájíš to maso, počkej až to takhle naservíruješ jemu. Ty jsi takovej bordelář, to až uvidí Martin, tak uteče! Jak meješ tu podlahu? Tohle až mu předvedeš doma, tak se bude ještě divit.
Risk je zisk
Jistě, někdo by mohl tvrdit, že je to příliš brzy. Ale každý sám by měl vědět, na co má a zda je to v rámci jeho sil a vůle. Řekla bych, že já mám vůli dostatečně pevnou, abych ustála i těžké dny, které mě určitě jednou potkají. Přesto si za svým rozhodnutím pevně stojím a věřím, že mě nakonec dovede ke spokojenému životu. Ano, ani dva roky vztahu nejsou mnoho a společné bydlení by mohlo vést ke krizi. Ale to nezjistíme, dokud to nezkusíme.
Když vítr vane jiným směrem…
Sice tady stále bydlím, ale zvlášť poslední rok mám pocit, že spíš než domů sem chodím na návštěvu. Neříkám, že mám špatné zázemí, to ne. Ale pravdou je, že můj život se už dávno posunul úplně jiným směrem. A až teď mám pocit, že to má rodina konečně pochopila. Nicméně musím říct, že moji rodiče, zvlášť moje máma, byli vždy velice tolerantní. Až jsem si někdy říkala, že si nejsem jistá, jestli já bych tohle někdy svému dítěti dovolila. Vždy jsem si však toho všeho ještě o to víc vážila. Máma mi často říká, že mě nechce nijak omezovat nebo být v mém životě nějakou brzdou. Přijde mi milé, že takhle uvažuje. Jistě, vše má určité hranice, u nás ale trošku jinak posunuté než v jiných rodinách, a to do všech možných směrů.
Důvěra jako nejdůležitější faktor všech vztahů
Chcete ovšem znát skutečný důvod, proč mi rodiče nezabránili v odletu z „hnízda“? Věří mi. Bez důvěry nefunguje žádný vztah mezi lidmi a ani nemůže. Partnerský vztah, přátelský či mateřské pouto prostě nikdy nebudou pevné bez důvěry. Nemohu říct, že jsem svým rodičům nikdy nelhala. To snad nemůže tvrdit žádné dítě. Ale nikdy jsem nedělala moc velké problémy. Se školou jsem taky nikdy neměla problém, protože nejsem lajdák a jsem dost ambiciózní na to, abych se na vzdělání nevykašlala. A myslím, že i tohle moji rodiče moc dobře ví.
„A co ta holka vlastně riskuje?“
Takže má rada zní: Pokud jste ve stejné situaci jako já, dobře si promyslete všechna možná rizika, jež tímto podstupujete. Pak si nechejte pár dní klid, poté si to promyslete znovu a pak třeba klidně ještě jednou. Až do té doby, než budete pevně přesvědčení, že vám to za to stojí. Vím, že to nebude lehké, ale všechno má své klady i zápory. Upřímně, kdybych už necítila takovou touhu se osamostatnit a žít někde jinde, s radostí bych zůstala doma přes celou vysokou. Je to daleko výhodnější. Ale pro mě jsou momentálně přednější jiné klady. Rodiče máte jen jedny a ti moji mi naznačili, že se mám vždy kam vrátit a vždy se mnou budou počítat. Neodešla bych ve zlém, nikdy. A nejspíš by to snad ani nešlo.
Musíte si být zkrátka jistí, do čeho jdete, znát všechny rizika a nebýt naivní. Pro mě je to spíš taková zkouška, jestli skoro už dospělý život ustojím. Pevně doufám a věřím, že ano… A kdyby ne? Rodina tu bude pro vás vždy. Někdo by si možná mohl říct: „A co ta holka tedy tak riskuje?“ Riskuji, že i když se budu moct vrátit domů, ztratím svou hrdost. Riskuji, že je na náš vztah možná ještě moc brzy a já tímto něco uspěchám, čímž ho ohrozím. Riskuji, že se ve mně rodiče zklamou a pak už ke mně nenajdou důvěru. A především se nejvíc bojím toho, že zklamu samu sebe. Dát si cíl, který nakonec nesplním, je totiž pro mě ten největší trest.
Barbora Bochňáková
