Hrozba, nebo planý poplach?

Téma uprchlické krize provází Českou republiku skoro 2 roky a vyhnout se mu dá v české společnosti jen velmi těžko. Troufám si říct, že lidí, kteří na tuto problematiku žádný názor nemají, je na jinak spíše pasivní Čechy neobvykle málo. Za několik posledních měsíců se debata o tom, zda je příchod uprchlíků do Evropy hrozbou, nebo naopak kulturním a demografickým obohacením, jež dodá evropským zemím nový impuls, dostala snad do všech domácností. Zároveň tuto kauzu provází rozsáhlá mediální a politická masáž, která realitu silně zkresluje, a je proto prakticky nemožné si na ni udělat objektivní názor.

 

Nenávistně orientovaná společnost je dnes normou

Zejména v Česku a evropských postkomunistických státech je většina společnosti orientována spíše proti přijímání imigrantů a uprchlických kvót. Zároveň graduje sociální napětí, po celé republice vznikají desítky hnutí a organizací, jež varují před příchodem teroristů, zločinců či nepřekonatelnou kulturní odlišností, která uprchlíkům znemožní úspěšnou integraci.

Již od začátku uprchlické krize se v české společnosti lze setkat s velmi nenávistnými, útočnými a obecně přemrštěnými reakcemi. Prakticky pod každým internetovým článkem zabývajícím se současnou situací se rozvine několikasetkomentářová diskuse, ve které se účastníci předhánějí ve výsměchu, hanění, ponižování a upozorňování na zaostalost, nevzdělanost a nemožnost integrace uprchlíků. Často se ale v těchto nenávistných výstupech projevuje i strach a obava z důsledků a změn, které tato nepochybně výjimečná situace do Evropy přináší, většinou se ovšem jedná o iracionální, rasistické a z neznalosti vzniklé výkřiky do tmy.

 

Velmi negativně vnímaná krize má i svá pozitiva

Asi největší přínos, jaký by uprchlíci mohli pro evropskou populaci mít, je celkové omlazení a pokus o převrácení evropské nepříliš pozitivně rozložené věkové křivky. Evropská populace (zejména v Německu a skandinávských zemích) totiž hlavně v posledních 16 let stárne. Spolu s neustálým zvyšováním životní úrovně a tím pádem i prodlužováním života to v praxi znamená, že v roce 2070 budou až 36,5 % německé populace tvořit osoby starší 60 let. V tomto případě by samozřejmě došlo ke kritickému nedostatku lidí vykonávajících profese, které jsou fyzicky náročnější nebo vyžadují větší míru koncentrace. Dovolím si tvrdit, že v této situaci by mohlo dojít k velkému nedostatku pracujících obyvatel, což by jednoduše vedlo k rozkladu státu zevnitř (nemožnost vyplácet důchody a jiné sociální příspěvky).

 

Stále omílaný proces začlenění

Uvědomuji si však, že aby mohlo k něčemu takovému dojít, je třeba ze strany státu zvládnout integraci uprchlíků. Proces integrace je velmi náročný, zejména v zemi, jako je Česká republika, ve které se poslední dobou objevuje výrazné posílení xenofobních a rasistických nálad. Jsem však přesvědčena, že s důkladností a opatrností lze kompletní integrace dosáhnout.

Ovšem jsem si také vědoma, že část imigrantů se integrovat nechce. Vím, že ne každý dokáže přijmout naše zákony, společenské normy a stát se pomalu a jistě “jedním z nás”. Trvám ale na tom, že není potřeba, aby se například vzdali své víry, jak by si většina Čechů přála. Korán jsem četla a myslím, že se rozhodně dá věřit nekonfliktně a tak, aby to nezasahovalo do společnosti.

Důležitým, i když často přehlíženým přínosem, může být rovněž přínos kulturní. Domnívám se, že setkání s odlišnou civilizací a stylem života může být pro obě strany více přínosem než nevýhodou. Koneckonců, naše dnešní civilizace vznikla díky velkému stěhování národů ve 4. a 5. století.

 

Konec dohadů nám může přinést správné řešení

Imigrace z blízkovýchodních zemí je dnes opravdu palčivým problémem, který však vznikl zejména neschopností evropských zemí koordinovat humanitární pomoc a rozdělit si příchozí uprchlíky. Situace je sice přinejmenším kritická, myslím si ale, že se správnými řešeními může být tato událost pro obě strany přínosem, ať už ekonomickým, tak kulturním. K tomu je však třeba, aby se evropské státy mezi sebou přestaly dohadovat a zaujaly jednotné stanovisko. Je však nejvyšší čas začít jednat nebo se z migrační krize stane neřízená střela a jednoznačná hrozba.

 

Magdalena Sobotková