Házíš jako holka
Asi každý, kdo byl někdy na Letné u „kyvadla“, zná second hand s botami zavěšenými na elektrických drátech. Teorií a diskusí o významu této netradiční výzdoby existuje na internetu spousta, a proto jsem se rozhodla vyprávět vám o tom, jak jsem tento mýtus podpořila.
Hele, boty! Bereme?
Byla sobota večer, když jsme se s kamarádkou bezcílně toulaly Prahou a tak nějak čekaly, jestli se bude ten večer ještě něco dít, nebo se rozloučíme a každá se vydáme svou cestou domů. Z Václavského náměstí jsme se nakonec náhodným směrem vydaly dál na procházku Prahou.
Naše poklidné tažení Revoluční ulicí zastavily na zemi ležící boty. Celkem zachovalé pánské tenisky, okolo kterých se nikdo zvesela neprocházel v ponožkách. Při spekulování, proč tady nějaká Popelka nechala rovnou oba své střevíčky, jsem dostala nápad. „Pojď, vezmeme je a na Letný je hodíme na ten kabel u kyvadla,“ přesvědčovala jsem kamarádku. Jejím protestům, že je to „blbej nápad“, jsem udělala krátkou přítrž tím, že jsem tenisky vzala a rozhodně se vydala směr Letenské sady.
Tohle bude na dlouho
Ani celkem početné publikum a neustálé kamarádčino hudrování, že je to blbý a ať jdeme aspoň někam na stranu, kde nás nikdo neuvidí, mě nezastavily. Byla jsem skálopevně přesvědčená o tom, že dokud boty nebudou úspěšně tkaničkami omotané okolo drátu, nepůjdu domů.
První pokus o hod zaujal všechny přítomné, kteří začali sledovat, jak to dopadne. S každým nepovedeným hodem jsem přihlížející ztrácela, protože stejně jako já po chvíli zjistili, že neumím házet, takže to bude na dlouho. Asi na tom „házíš jako holka“ přece jenom něco bude.
Po mnoha dalších pokusech, kdy se mi podařilo trefit nejen samu sebe, ale i kamarádku, jsem za doprovodu mnoha sprostých slov boty odhodila s tím, že je třeba najde někdo šikovnější a mojí misi dokončí.
Cože?! Jak to udělal??!
Když už jsem k radosti své kamarádky svoji kariéru vrhače bot definitivně vzdala a pouze jsme si sedly a koukaly na Prahu, přišel mladý pár. Dívka z tašky vylovila boty, podala je příteli, ten zkušeně svázal tkaničky k sobě, boty vyhodil nad sebe a na první pokus se trefil. Oba pak zvesela pokračovali ve své cestě. „Vidělas to?!!“ křičela jsem na kamarádku. „Jak to, sakra, udělal?!“
Po tomhle pro nás zázraku už ani ona nevydržela – vydaly jsme se zavržené boty najít, a ať to stojí, co to stojí, na ten zatracenej kabel je dostat.
Následovalo několik dalších hodů, kdy tenisky z Revoluční přistály buď nám na hlavě, nebo za námi. Ale přece jenom se nakonec zadařilo a boty zůstaly viset nad našimi hlavami. I potlesku jsme se dočkaly. A pokud nespadly, visí tam do dnes.
A pak že holky neumějí házet!
Anna Dohnalová
