Dobrosrdečnost versus ego-masturbace, aneb Co znamená být lepším člověkem?

Myslím, že k lidské přirozenosti tak nějak patří touha po tom být lepším člověkem. Jenomže mám pocit, jakoby si lidé pletli pojmy s dojmy a pojem „být lepším člověkem“ se tím pro některé stává tím samým jako pojem „překonat sám sebe“ či „být lepší, než jsem byl včera“.

Nejprve je nutno podotknout, že na ani jedné z těchto ambicí není nic špatného, pokud si nepřipustíme fakt, že obojí je alespoň do určité míry řízeno egem (ale na ezoterické okénko si vyhradíme prostor jindy). Naopak. Myslím, že překonáváním sebe sama určitě dokážete víc a více posílíte a obohatíte svůj život, než když jediné vaše překonávání bude v pátek s kamarády u panákování tequilly (ale zas nelze popřít, že i to má něco do sebe).

Chci teď ovšem mluvit hlavně o pojmu „“být lepším člověkem”“. Co si pod tím představuji? Třeba jít dobré karmě trošku naproti a vykompenzovat ty nevinné i méně nevinné lži, jež každý pronášíme. Ve finále tím pohladíme i to své ego, ale na to bychom při dělání dobrých skutků měli myslet až v poslední řadě, pokud to mají být dobré skutky v tom pravém slova smyslu.Co však vidím jako pravidlo číslo jedna při honbě za snahou být lepším člověkem, je, že to nebudu vztahovat na věci, které s tím absolutně nesouvisejí.

Egomasturbace není charita

Je toho plný internet. „“Zatímco ostatní se v pátek opíjejí… Já jsem v posilovně.“ Statusy o tom, jak se člověk cítil pyšně, když si nesl tu svou krabičku s rýžovými chlebíky a kuřecím na vodě, šel okolo McDonaldu a připadal si jako lepší člověk oproti všem těm nezdravým lidem bez krabiček v „mekáči“. (Abych si tak moc neprotiřečila, dodávám, že tequilla byla lehce nadsazená, ano?) Žiji zdravěji, tak jsem lepší!

A nedej bože, pokud se někdo cítí být lepším člověk kvůli věcem ještě povrchnějším – lepší telefon, lepší oblečení, lepší obočí (?! to může napadnout skutečně jen holku…). Nebo kvůli počtu kamarádů. Podobných věcí bych byla schopna vyjmenovat milion... a teď vám sdělím přelomovou myšlenku. Žádná vaše snaha vztahující se pouze k vaší osobě z vás lepšího člověka nedělá. BUM! Cítíte ten zásadní zlom ve vašem životě? Zakončili jsme jeden milník a započali nový? Není za co, rádo se stalo.

Koho šlechtí honění ega?

Ale teď trochu vážně. Považovat se za lepšího z jakéhokoli výše zmíněného důvodu mi přijde jako egocentrická záležitost, která naprosto deformuje pohled na „bytí lepším člověkem“. Existují spousty dobrých, srdečných lidí, kteří se na činku ani nepodívají, zato svědomitě posilují s půllitry. A existují miliony profesionálních sportovců (kulturistů, atletů…), kteří mají v hlavě jen první příčky, svaly a nezbývá jim čas na jakýkoli sociální život, natož na dobré skutky.

Nerada bych ovšem odsuzovala jakýkoli způsob bytí, pokud nedělám něco jiného, než do čeho se stylizuji. Každý styl života má své benefity, ale i svou daň. Tak to je. Ačkoli posedlost tabulkami, váhou mírami,  může být do značné míry poměrně uspokojivou záležitostí,,lepšího ani šlechetnějšího člověka to z nás myslím neudělá.  Asi všichni víme, že člověk je tvor společenský, a pokud nefunguje bližší komunikace s okolím, duše zkrátka dříve či později určitým způsobem strádá.

Ego. vs. Duše

Ano, dělat dobré skutky je fajn. Ale jako vše, co je považováno za správné a šlechetné, je také důležité to dělat ze správného důvodu. Dobrými skutky jsou podle mě především činy nezištné… Nebo spíš o něco méně zištné než většina našich činů. Jsou dělány s dobrým úmyslem a ne jen pro ego-masturbaci. Myslím, že to není něco, co by se mělo dělat, protože se to prostě řeklo, pokud se nejedná o krizové situace, ale co by se mělo dělat, protože máme „nutkání“ to udělat. A protože známe rozdíl mezi „zavděčit se srdci“ a „zavděčit se egu“. 

Kateřina Michaličková