Další hřebíček do prezidentovy rakve?

03.01.2017 13:48

Nejdříve bych chtěla čtenářům, kteří ještě neslyšeli o zamýšleném zákonu o hanobení hlavy státu, nastínit situaci. Jedná se o návrh zákona, který říká, že za veřejné hanobení našeho prezidenta má hrozit až rok vězení. Rozhodla jsem se provést menší průzkum, abych zjistila, jaký názor mají na tento návrh lidé kolem mne. Nezaměřovala jsem se na určitou věkovou skupinu, naopak jsem chtěla porovnat názory osob odlišného věku. Všem jsem proto položila tři stejné otázky.

1. Jaký máte názor na zákon o hanobení prezidenta?

Naprostá většina dotázaných se na odpovědi shodla. Opakovali stále ty samé formulace, které napadnou jako první většinu z nás: Omezování svobody slova. Pomalý, ale jistý návrat k totalitnímu režimu. Jak je možné, že vůbec někdo může navrhnout zákon v takovémto znění, když jsme demokratický stát? Bojovalo se za svobodu při „sametové revoluci“ a teď by se to mělo opět omezit? Krok proti demokracii. Když bych měla citovat jednoho z dotázaných: „Nejsme absolutistická monarchie, kde za opovržení panovníkem hrozí vězení. Jsme demokratická země a takové zákony by neměly vznikat.“ Nebo: „Každý politik, když už do politiky leze, si musí uvědomit, že nese svojí kůži na veřejný trh, kde jej mohou všichni jak chválit, tak i kritizovat, a podle toho by se měl chovat a jednat.“

Dále se lidé ptali, proč bychom se my měli slušně vyjadřovat, když tak nečiní ani náš pan prezident. Člověk by si v dnešním světě měl úctu zasloužit a ne si ji vydobýt zákonem. „Když může prezident osočovat lidi ze lhaní, označovat je hanlivými názvy a podobně, nevidím důvod, proč by i on neměl být vystaven zpětné vazbě společnosti.“

Menšina dotázaných však zastávala názor úplně opačný. Prezident je podle nich veřejně činná osoba a nemělo by se o ní mluvit hanlivě, lidé by si měli uvědomit, že jde o hanobení funkce prezidenta, nejde o hanobení konkrétně Zemana apod. Ale i tito dotázaní se přesto shodli, že rok je skutečně nepřiměřený trest. „Pokuta by stačila,“ zakončovali často svou odpověď. 

2. Jak myslíte, že by lidé na ustanovení tohoto zákonu reagovali? Bouřili by se, nebo by se s tím smířili?

Jen dva dotázaní si u těchto otázek nebyli jistí svou odpovědí a prohlásili, že nejspíš by to bylo tak půl na půl. Ostatní ovšem měli názory velice vyhraněné. Přesto značně převažovala jedna a ta samá odpověď. Demonstrace, bouře ve společnosti, nepokoje. Druhá, menší část lidí si však za svým názorem také stála pevně: „Nikoho by to moc nezajímalo, jen pár stovek lidí, žádné velké demonstrace by se nekonaly. Všichni by si dělali srandu ze Zemana skrytě, po hospodách, stejně jak tomu bylo za minulého režimu. Ostatně umí to a jsou na to takto zvyklí.“ Dále: „Myslím si, že by se pár lidí sebralo a šlo demonstrovat a zdvihat červené kartičky, ale jak už to tak bývá, nakonec by je to asi přešlo, žádná změna by nenastala a všichni by se s tím smířili, koneckonců náš prezident a zástupci v poslanecké sněmovně byli zvoleni většinou občanů, tedy si myslím, že většina obyvatelstva by s tímto zákonem souhlasila a byli by za něj i rádi, ale to už jsou zase problémy demokratického systému jako takového.“

Dle mého názoru mají obě strany určitým způsobem pravdu. Ale musíme brát v potaz, že například samotné zvolení Miloše Zemana na post prezidenta vyvolalo také hodně neklidu. A ač postupem času trochu ustál, stále to všude kolem sebe slyšíme, vidíme… Nesouhlasné komentáře na sociálních stránkách, prezident se řeší ve školách i mezi lidmi. Mnozí lidé se s ním ani po několika letech stále nesmířili. Jestli by to tak bylo i se zákonem těžko říct. Možná jsme dřív byli zvyklí se hlídat a nadávat jen po hospodách a neměli jsme potřebu žádného většího protestu. Přesto si myslím, že lidé v dnešní době se oproti dobám minulým liší a stejně tak by se lišily i jejich reakce.

3. Pokusili byste se najít na tomto zákonu nějaká pozitiva?

Odpověď naprosté většiny lidí mě po předešlých dvou položených otázkách až tak nepřekvapila. Žádná. Někdo to shrnul tímto jedním slovem, u jiných se formulace lišily, ale význam zůstával stále stejný. „Pozitivní na tom vidím jediné, a to podobnost zákona s pořádně tlustým a dlouhým hřebíkem do pomyslné Zemanovy rakve!“

Odpověď opačné názorové strany byla podobná jako na první otázku, prezident by se hanobit prostě neměl a tento zákon by to mohl omezit. Dále dotázaní často říkali, že by se uzákoněním alespoň zmenšila ostuda v zahraničních médiích. 

Mnohé dotazované znění mé poslední otázky spíše pobouřilo: „Spíš by stálo za zvážení, proč se lidé o prezidentovi takto vyjadřují. Kdyby se nechoval jako idiot, nikoho by ani nenapadlo vymýšlet podobná obvinění a zákony.“
„Je pravda, že by národ neměl nadávat a veřejné vystupovat proti svému prezidentovi, ale to by pan prezident nesměl být sprostý jak dlaždič.“
„Odpor proti tomuto návrhu by mohl trknout Zemana, ale zcela jistě se tak nestane, takže nic…“
„Bude to další hřebíček do Zemanovy rakve. Lidé si snad konečně uvědomí, že to není ten správný prezident pro tuhle zemi.“

Také zazněl názor, že zákon by mohl být dobrý k tomu, aby se lidé také konečně začali více zajímat o politiku. Přece jen na toto téma není až tak těžké si udělat vlastní názor, i když člověk tolik nesleduje média a veřejné dění... A i pobouření nesouhlas je lepší, než když někdo naprosto netuší, co se děje, nebo – ještě hůř – když je mu to jedno.

Nezájem jako největší zlo

Na konci svého průzkumu jsem zjistila, že věk v odpovědích nehraje prakticky žádnou roli. Ptala jsem se lidí ve věku od 15 do 70 let (věkový průměr dotazovaných se pohyboval kolem 25 let). Je pravda, že mladší generace často souhlasila spíše s demonstracemi, zatímco ta starší, která má více v paměti minulou dobu, se domnívá, že se s tím náš národ jednoduše smíří. Může to tak být. Zatím však nevíme a mám pocit, že většina z nás doufá, že se to ani nedozvíme, jelikož tento zákon nakonec ani přijat nebude. Ale rozhodně jej starší dotazovaní neobhajovali více nežli ti mladší. Pokud už jsem narazila na to, že se zákonem někdo souhlasil (krom vysokého trestu, tam byl proti v podstatě každý), byli to lidé ve věku kolem dvaceti let.

Také jsem se často setkala s tím, že o zákonu někteří vůbec neslyšeli. Stačilo jim však nastínit, o co se jedná, a alespoň se pokusili mi odpovědět a formulovat svůj názor. Nejhorší odpovědi však byly: „Je mi to jedno, o politiku se nezajímám.“ Mám za to, že každý by měl mít aspoň malé povědomí o tom, co se u nás i ve světě děje, protože je toho všeho nedílnou součástí.

Barbora Bochňáková