„Co je pro tebe v životě nejdůležitější?“

Tuto otázku jsem položila mnoha a mnoha lidem. Věděla jsem, že chci napsat článek na ten smysl, že se zeptám různých lidí na tu samou otázku. Jen jsem nevěděla na jakou. A pak mi to došlo. Co může být zajímavější zkoumat, než lidské hodnoty? Ptala jsem se lidí ze všech možných oborů i různých věkových kategorii, abych zjistila, jak moc se liší jejich odpověď. Popravdě, překvapilo mě to. Ptala jsem se svých vrstevníků, dospělých, rodiny, jak té mladší, tak i mých prarodičů, ptala jsem se lidí s různým povoláním od kadeřnice až po diplomaty, dokonce i učitelský sbor mi podal pomocnou ruku, když jsem podala otázku. Zjistila jsem, že nezáleží, ani tak na věku dané osoby, jako na charakteru člověka. Chtěla bych proto tímto poděkovat, všem, co mi na docela osobní věc, dokázali bez ostychů odpovědět a pomohli mi k utvoření tohoto článku a důležitému mému osobnímu závěru.

Čekané odpovědi s nečekanými závěry

Řekla bych, že největší hrstka lidí mi odpověděla, tak jak bych předpokládala. Jenže zdaleka ne, takový počet lidí, jaký jsem si myslela. Člověk by řekl, že takhle odpoví každý druhý. Ptala jsem se dohromady více, jak dvaceti lidí. Pouhé dva lidi mi odpověděli, rodina. Další dva mi odpověděli zdraví. Tři řekli, že je pro ně nejdůležitější mít zdravou rodinu. Nezáleželo, jestli to byl můj vrstevník, důchodce, nebo dospělí člověk. Když mi takhle ze začátku odpovídal skoro každý, zatoužila jsem vědět víc a více se dostat do jejich nitra. Ptala jsem se, co krom toho je pro ně tak moc důležité? Kromě zdraví a rodiny? To už se odpovědi začali lišit. Někdo si stál za tím, že je velice důležité mít ještě někoho krom rodiny, s kým může trávit nezapomenutelné chvíle, jednoduše nějakého parťáka do života. Pro někoho zase bylo hned po rodině důležité věřit v sebe samotného. A někdo to prostě shrnul slovem spokojenost.

„Bez ní bych byl úplně v háji“

Další etapou odpovědí byli, přátelé. Někdo to nazval blízkými lidmi, někdo zase konkrétně jmenoval svého nejlepšího přítele. Někdo mi také odpověděl, že je pro něj nejdůležitější mít rodinu, mít zázemí, mít se kam vrátit.  Také mi jeden člověk řekl, že nejdůležitější pro něj je, nebýt sám. A nejvíce se mi snad líbila výpověď mého třináctiletého bratra. „Máma.“ Odpověděl mi po krátkém zamyšlení. A argumentoval to tím, že by bez ní byl úplně v háji. Ptala jsem se taky mé desítileté sestry, které na to je zřejmě ale ještě moc mladá a nedokázala mi odpovědět.

Šťastný člověk, ten, co se řídí tímto heslem.

A pak nastávají už pokaždé různé odpovědi. A každá z nich stojí za zamýšlení, stejně jako nad těmi předešlými.
„Vést smysluplný život.“ odpověď mého 20-ti letého kamaráda. Neřekla bych to lépe.
„Já.“ Ano, když zaslechnete tuto odpověď, ucítíte závan určitého egoismu a sobectví. Ale když se nad tím zamyslíte a necháte danou osobu vysvětlit jeho odpověď, nezní vám, to už pak tak špatně. Jak můžete mít rád, vážit si někoho, když si dostatečně nevážíte sami sebe? Někdo by mohl argumentovat tím, že pokud máš někoho opravdu rád, miluješ ho víc jak sebe, umíš se pro něj obětovat. A jak se můžeš pro někoho obětovat, když ho máš méně rád než sebe? Otázka na kterou si musí odpovědět asi každý sám..
„Naděje.“ Tahle optimistická odpověď ve mně hned vzbudila, stejný pocit, jako u člověka, co tuto odpověď vznesl. Kde bychom byly bez naděje? Jak daleko bychom se dostali, kdybychom nevěřili, na lepší časy? Šťastný člověk, ten, co se řídí tímto heslem.

Když budu šťastná já, budou statní i mí blízcí.

Dva lidi mi na mou otázku odpověděli stejně, jako bych odpověděla já. Štěstí. Co se ale týče mě, trošku bych jí přeformulovala na: Být šťastná. Protože, když budu šťastná, budu mít zdravou rodinu, i mé blízké, nebudu sama, budu mít zázemí, vždy se budu mít kam vrátit, budu věřit v sama sebe, budu žít v naději, budu vést smysluplný život a budu mít do života toho správného parťáka. Když budu šťastná já, budou statní i mí blízcí. Protože kdyby nebyli, nikdy bych se necítila dostatečně spokojená. 

Bára Bochňáková