Chlapec a černá královna

„Tak tě vítám, kamaráde!“ ozval se z malé knihovny v druhé části krámku hlas. Chlapec se nejdřív trochu polekal, protože nespustil oči ze staříka.
„Taky tě rád vidím, Arťome.“ odvětil upřímně. „Je s ním něco? Ani si nevšiml, že jsem přišel.“
„Strýček luští čtvrteční křížovky, říká, že tím trénuje paměť. Je velice důsledný, a proto se nenechá rušit.“
„A tak to chápu, tatínek zase říká, že nedokončená myšlenka je horší než …“
„Co to tady vyvádíte, parchanti!?“ Řev se linul z úst Arťomova strýčka, který před malou chvilkou praštil s papírem plným křížovek o pult, vzteky zamručel a hledal na kom si vylít zlost. Smůla obou chlapců byla v tom, že byli jediné živé duše v zpustošeném krámku, a tak strýčkova stařecká hůl dopadla na ně. „Pusu nezavřete a kdo se má v tom řevu v klidu soustředit!“ křičel a belhal se s holí k nim. Vystrašení chlapci vzali nohy na ramena a začali staříkovi utíkat mezi kožichy. Doběhli ke dveřím, které vedly do chodby k nájemním bytům. Zabouchli za sebou a běželi dolů po schodech do prádelny, kde byla mezi šňůrami s prádlem a kopou hadrů jejich chlapecká skrýš. Sedli si, snažili se popadnout dech a ještě chvilku poslouchali, zda neslyší z chodby strýčkovy kroky.
„Myslím, že to vzdal už u dveří, navíc cesta dolů po schodech by mu dvakrát neprospěla. Je to starší člověk a k tomu o holi, nemáme se už čeho bát. Já si to teda slíznu večer,“ s hlubokým výdechem a malou výčitkou konstatoval Arťom. Arťom byl zvláštní chlapec. Byl zrzavý, pihy po celém obličeji, nosil i v té největší zimě své hnědé kraťasy, kterým se ve škole začalo říkat Arťomky, bílou špinavou košili, celkem hezké sako, až na to, že mu chyběl horní knoflík. Nosil taky staré lakovky, zřejmě po strýčkovi. Na tom by nebylo nic špatného, byly to hezké boty, ale Arťomovi byly asi o tři čísla větší, takže v nich působil trochu neohrabaně. Když se oba už uklidnili, Arťom se tázal chlapce. „Tak co? Máš to?“ Chlapec se pousmál a odpověděl.
„Mám.“ Zašmátral v kapse od sáčka a vyndal obyčejnou krabičku od sirek. Arťomovy oči se rozzářily chlapeckou štěstěnou a ponoukal kamaráda, ať mu krabičku půjčí, že se chce podívat sám. Příznivé odpovědi se mu nedostalo, ale nakonec se s chlapcem shodli na kompromisu, že tedy Arťom bude držet vnější část krabičky a chlapec obratně vysune tu vnitřní. Když se tak stalo, Arťom sáhl dovnitř a vyndal obsah, aby si jej lépe prohlédl.
„Je nádherná,“ řekl s úžasem.
„Je přímo dokonalá,“ přidal se chlapec. „Chyběla nám poslední figurka, a teď už je konečně hotovo. Je to pravá černá královna.“ Arťom položil královnu na zem, natáhl se po podlaze pod prádelní koš a vytáhl krabici, velkou asi jako pohled nebo menší knížka. Odklopil víko a vysypal z ní spoustu malinkých šachových figurek na papírovou šachovnici, z jejíž druhé strany byla strýčkova nevyluštěná křížovka. Oba chlapci začali skládat figurky přesně podle obrázku na krabici.
„A je to!“ zvolal chlapec. Oba seděli naproti sobě a bedlivě pozorovali kompletní šachovnici s úžasem, který se dá jenom závidět. „Ale jak se to naučíme hrát?“ zvedl hlavu po chvilce chlapec.
„Návod k tomu nemáme,“ sklíčeně šeptal.
„No, můžeme se zkusit zeptat třeba strýčka,“ navrhl Arťom alternativu.
„Brrr! To si radši půjdu cvrnkat kuličky než jít zpátky za tím nelidou.“
Po chvilce dohadů byla v zatuchlé prádelně cítit i špetka smíření. „Ještě chvilku posedíme,“ namítl chlapec, „moc se mi nahoru nechce.“ Byli by tam seděli a dumali nad tajemstvím šachovnice ještě dlouho, brzy ale uslyšeli na schodech kroky, mířící rovnou k nim. Byla to bytná s prádlem, která si div nevykřičela hlasivky, když je tam spatřila. Arťom totiž kvůli svým lakovkám nadměrné velikosti zápasil s tendencí rozšlapávat venku na ulici všelijakou havěť, co mu zrovna přišla pod nohy. Když tedy bytná uviděla své čisté povlečení s bahnitým otiskem Arťomovy boty, obrátila oči v sloup, pustila košík s prádlem na zem a popadla metlu, co byla opodál opřená o zeď. Chlapci vcelku rychle vyhodnotili situaci, a tak Arťom v rychlosti zasunul šachovnici s krabičkou pod prádelní koš a oba vzali nohy na ramena. Ať se snažili trestu vyhnout sebevíc, každý dostal po třech ranách a alou ven z prádelny.
Když už našlapovali na poslední schod, Arťom řekl: „Půjdu první, ale ty budeš hned za mnou, jasný? Ne že mě v tom necháš. A omluvíme se strýčkovi hezky spolu.“ 
„Jo, jo, jasný.“ odpověděl s přátelskou samozřejmostí chlapec. Jak tak našlapoval po dřevěné skřípavé podlaze, snažil se jít co nejpomaleji a představoval si, jak by bylo úžasné mít schopnost vyhýbat se podobným šlamastikám. Arťom šel vzpřímeně a docela jistě, zato chlapec se díval pod nohy, jako kdyby měl každou chvíli zakopnout o pařez.
S každým krokem následovalo zaskřípání dřevěné podlahy, každé ale bylo jiné a to chlapce najednou zaujalo. Pootočil hlavou vlevo a začal pozorovat linii zašlých tapet, často narušených puklinou nebo prasklinou. Div že se neposadil na zadek, když vrazil přímo do Arťoma, který se zastavil u vnitřních dveří do krámku. „Promiň.“ Chlapec ještě trošku v šoku z nárazu povídá Arťomovi: „Mám strach. Nepůjdeme radši hrát ty kuličky?“
„Nesmysl, srabe. Bude to v pohodě, uvidíš.“ Arťom naposledy hluboce vydechl a zabral za kliku. Když prošli krámkem a dorazili k pultu, strýček už neseděl na barové židli, ale hřál se pod dekou v křesle u krbu. Dlouze a v tichu se díval do ohně, až v něm plápolající a hřející symfonie plamenů vyvolala špetku melancholie. „Strýčku?“ zašeptal Arťom. „Strýčku, my jsme se ti přišli omluvit, že jsme tě tak rozzlobili. My jsme nechtěli.“ Strýček odbyl Arťoma gestem, jako že je vše v pořádku, a dál hleděl do plamene. „My jsme se tě chtěli zeptat, jestli bys nás nenaučil hrát šachy.“ To už strýčka zaujalo, odvrátil hlavu od krbu a zadíval se na Arťoma.
„Šachy? Vy chcete hrát šachy? Na to jste, kluci, ještě mladý, proč nejdete radši cvrnkat kuličky?“
„Vidíš!“ přitakal nervózní chlapec, jako kdyby se cvrnkání kuliček stalo potvrzeným světovým fenoménem.
„Kušuj!“ sykl na něj Arťom.
„Mám tady dvě bedny s dost křehkým obsahem,“ pokračoval klidně strýček, dívaje se při tom zpět do krbu. „Potřeboval bych, abyste je odnesli panu Nikanorovi do obchodu s chovatelskými potřebami.“
„Jo, strýčku! Hned to odneseme.“ vyhrkl ze sebe Arťom. „A naučil bys nás pak ty šachy, až se vrátíme?“
„Neodmlouvej a hlavně doneste ty krabice v pořádku, nic se nesmí rozbít. Tak na to mysli a už jděte. Krabice jsou vedle knihovny.“ Oba mlčky odkráčeli do druhé části krámku a tam na ně skutečně čekaly dvě velké kartónové krabice. Obě vypadaly těžce a chlapcům dělalo potíže je vůbec správně uchopit. Arťomova krabice měla ze strany malou díru, a tak ji za ni bez váhání chytil. Chlapec takové štěstí neměl, takže mu ji Arťom musel pomoc naložit na předloktí, kde držela jen tak tak.
Když se chlapci vydali ze dveří, hned zdolávali další obtíž v podobě již dříve zmíněných zmrzlých chodníků, a proto museli našlapovat jen velmi opatrně. Cesta k panu Nikanorovi vedla kolem tramvajové zastávky, přes park a dál dolů po ulici. Když se chlapci vymotali z rušné stanice, čekaly na ně schody vedoucí do parku. Bedny opřeli o zmrzlé zábradlí a opatrně je sešli. Před nimi se tyčila už jen dlouhá cesta parkem, vedle zamrzlých rybníků, kam tak rádi chodili v tomhle období bruslit. Když procházeli kolem jednoho z rybníků, chlapec se zadíval na tváře spokojených dětí, které bruslily s rodiči, smály se a hrály si a asi ani neměly tušení, že na tomhle světě může existovat někdo, kdo se v takovém počasí tahá s nějakými krámy od strýčka „nelidy“. Arťom pokračoval neohroženě dál. Pomalu začali stoupat do kopce a už rozeznávali ulici, kde sídlil krámek pana Nikanora.
„Co to je?!“ vykřikl polekaně Arťom. „V té krabici se něco hýbe!“ Najednou zapištěl tak vysokým tonem, že vyplašil i ptáky z korun stromů, ucukl a pustil krabici na zem. Z ukazováčku na levé ruce mu tekl pramínek krve a po omrzlých načervenalých tvářičkách začaly stékat pramínky slz. Jenomže jak sebou Arťom cuknul, polekal i chlapce, který se mu snažil pohotově vyhnout. Udělal krok zpět a šlápl na namrzlý kus chodníku, uklouzl, vymrštil krabici vysoko do vzduchu a natáhl se jako dlouhý a široký. Krabice zatím naplnila všechny předpoklady zemské přitažlivosti a dopadla na zem za děsivé rány, která jasně signalizovala, že obsah byl velmi křehký, a tedy pravděpodobně i dost drahý. Arťom zatím cpal zakrvácený prst do kapesníku a křičel na chlapce. „Co blbneš, krucinál?! Strýček nás ztluče do modra! A co mě to kouslo!?“ Ruku obmotanou zakrváceným kapesníkem strčil pod sako a nabídl chlapci pravici. Ten se těžce zvednul a chviličku se ještě dostával z šoku. Arťom zatím otevřel krabici, ve které byla díra. Oba zvědavě nakoukli dovnitř, uviděli kovovou klícku a v ní asi tucet bílých myší. „Tak proto ta prokousaná díra,“ říkal si pro sebe Arťom.
„A na co bude panu Nikanorovi tolik myší?“ ptal se zamyšleně chlapec.
„Asi bude krmit hady. Ale co ta tvoje krabice? Tam myši určitě nebyly.“ Chlapec hlasitě polkl a následoval Arťoma dolů z kopečku, kde se krabice po pádu zastavila. Arťom ji začal horlivě otvírat a chlapec stál tak metr opodál a mžoural očima. „Kristapána, to je nadělení!“ Zakřičel s rukama na hlavě Arťom.
„Ne! Co je?! Co tam je!?“ zasípal vystrašeně chlapec, který začal nervózně přešlapovat tam a zpátky.
„Porcelánová souprava hrnků a talířů pro paní Nikanorovou. Objednávala si je až z Moskvy. Byl jsem u toho, když byla v krámku. Ježíši já na to úplně zapomněl!“ Chlapec už začal brečet taky a Arťom jen seděl na zmrzlé zemi s nevěřícím výrazem na tváři. Dávno už zapomněl na krvácející prst, přemítal si cosi v hlavě a mumlal si pro sebe. Ve vteřině byl na nohou a popadl chlapce silně za sáčko. „Doneseme ty krabice jakoby nic a rychle utečeme, jasný?“ Brečící chlapec jen přikyvoval hlavou a ručkami si utíral slzy z tváří. Oba tedy zavřeli krabice a táhli je zpět do kopce. Když přišli k panu Nikanorovi, přáli mu dobrý den a krabice položili vedle kasy. Arťom se nepřirozeně culil od ucha k uchu, když vyřizoval pozdravy od strýčka, a pohledem vybídl chlapce, aby už pomalu šel napřed. Když opustili krámek s chovatelskými potřebami, dali se na nemotorný úprk, protože všudypřítomná námraza jim situaci značně ztěžovala. Byli však už v dostatečné vzdálenosti, když pan Nikanor vyběhl z krámku a pokřikoval na ně směs těch nejpodivnějších nadávek a slov, které naštěstí už ani neslyšeli.
„S takovou se ty šachy nikdy hrát nenaučíme,“ konstatoval smutně zadýchaný chlapec. „Jo, jo. Šachmat, kamaráde, šachmat.“

Ondřej Hrdlička