Cestování (nikoli) ve stylu Japonců

Problém se vstáváním má jistě hodně lidí, ale co teprve když se sejde pět takových ledních medvědů na dovolené…

Jely jsme do Italské čtvrti, ve které nebyla žádná slušná restaurace, pekárna, natož obchoďák, takže jedinou naší spásou byla snídaně v hotelu. Vždy se nás, pět dívčin, domlouvalo, v kolik hodin vstaneme a kdy se na snídani sejdeme. Ano, každý den jsme postupovaly takto naivně. Od 9 hodin začala diskotéka budíků, která fungovala jako ukolébavka na dobrou noc. Vždy se musela najít jedna hrdinka, která vstala jako první a vzbudila ostatní. Hrdinka… Zažili jste někdy pět nepříjemných ženských po ránu? Ani nechtějte… Naštěstí mně se nikdy vstát nepovedlo, a tak ostatní musely přetrpět mě a ne já je.

Jedno kafe, litry vody a pořádnou facku!

Objednaly jsme si koktejl Long Island. Sice víme, že jeho nálož alkoholu je smrtelná, ale to, co dokážou vytvořit Italové, je nad lidské chápání. Proto jsme po prvním koktejlu pochopily, že budíček v 7 hodin a následný výlet lodí na Capri nejspíš nezvládneme. Jediné, co jsme tak dokázaly, bylo vymotat se v půl jedné k snídani.

Největší výzva dne: ráno vstát

„Holky, tak zítra v devět hodin vstaneme a v deset vyrazíme do Říma...“

Půl jedenácté a ranní ptáčata vyskakují z postele. Tak už si tedy uděláme oběd a odpoledne vyrazíme směr Španělské schody. Ale nesmíme zapomenout na polední šlofíček. Takže jak to tedy bylo: v jednu hodinu nastal oběd, poté hodinka odpočinku, hodinka „dilinkování“ a pak konečně do centra. Tedy skoro… Už jsme na zastávce, přijede autobus, ale v něm nám oznámí, že nemají lístky, a tak musíme do trafiky. Při cestě do trafiky narazíme na kavárnu. Proč se po dlouhé cestě na chvíli neposadit, že? A tak nám ujíždí další autobus… Koupíme lístky a v příjemném třicetistupňovém vedru čekáme půl hodiny. Už vyrážíme. V pět hodin.

Oběd k snídani

„Zítra už vážně vstaneme, dáme si dřívější oběd a vydáme se do Vatikánu.“ Nevím, co pro ostatní znamená dřívější oběd, ale pro nás ve dvě hodiny. Tak jsme zase „vyrazily“.

Po týdnu jsme pochopily, že domlouvat se a věřit tomu, že vezmeme do rukou průvodce, foťák a půjdeme do davů, je lehce nesmyslné. Není tedy divu, že za deset dní jsme stihly projít tolik památek, jako Japonci za dva. Ale co, fotky z kaváren, obchoďáků a barů jsou taky fajn.

Zdeňka Kopecká