Bachmanova Červená karkulka

(aneb když už vás nic hroznějšího nenapadne)

Napsal Johann Sebastian Bachman

Redigovala Marie Popelová

Nedaleko hanzovního městečka Brémy žila před dávnými časy jedna velmi roztomilá holčička jménem Červená karkulka. Pro místní obyvatele byla ona i její rodina opravdovou avantgardou, už jenom proto, že rodiče tu nebohou dívku nutili nosit příšerný červený čepec. Vždycky, když si ho nasadila, pociťovala, že se v něm cosi hýbe, ale netušila, zda to byl netopýr nebo vši. Maminka jí vždycky povídala:  „Karkulko, ani nevím proč ti tak říkám, prostě pro mě jsi karkulka. Ten čepec jsem nepletla z kdejakých veverek, jako to dělávám s povlečením. Má magickou moc. Po tvém narození nám bylo předpovězeno, že až dovršíš devíti let, udělá si z tebe vlk mexické burrito. Otec proto požádal o pomoc lesní žínky a ty mu donesly tento čepec. Až bude nejhůř, přetáhneš ho vlkovi přes hlavu a on zahyne.“
Když bylo Červené karkulce devět let, maminka s velkou lítostí oznámila: „Ať už ta zatracená věštba pravila cokoliv, do toho pitomého lesa prostě půjdeš! Tvoje babička onemocněla. Požádala nás, abychom k jejím osmdesátinám donesli dort z hlíny s trávou a šiškou na vrchu, ten podle receptu Ládi Hrušky. Já se toho bohužel nemůžu účastnit, jelikož likviduji invazi veverek na střeše, což znamená, že pokud úkol splníš, dostaneš nový polštář. Rozuměla si? Výborně, tady máš košíček a honem na výpravu.“
Karkulce proto nezbylo, než se na sebevražednou misi vydat, i když riskovala naplnění věštby. Naštěstí měla u sebe smradlavý čepec. Vypadal, že pamatuje dobu kamennou a dost možná to tak bylo. Jakmile vstoupila do lesa, zatarasilo jí cestu odpudivé stvoření.
„Ahoj,“ odvětila Karkulka, „ty musíš být vlk.“
„Ne asi, fialová kravička, jistěže to jsem já!“, odsekla bestie pohrdavě. „Kde máš svůj košíček?“
„Och, já nána. Zapomněla jsem ho doma! Co teď budu dělat?“
Vlk chvíli přemýšlel. Mohl ji sníst rovnou a ukončit tuto příšernou frašku jednou provždy, nicméně se rozhodl pro to, co by na jeho místě udělal každý správný slasher – pohrát si se svou obětí.
„Hele,“ odvětil, „nechtěla by si náhodou natrhat babičce nějaké květiny, co jsou tam na té louce?“
„No to radši ne, ona má alergii snad na všechno…“ odvětila karkulka. „Jak vůbec víš, že jdu za babičkou?“ zeptala se po chvíli.
Jenže vlk byl už pryč, tudíž hlupačce nezbylo nic jiného, než jít zpátky na louku a natrhat nějaké květiny. Konec konců babička ji občas děsně štvala, zejména kvůli svému vývaru z veverek.
Vlk mezitím doběhl k chaloupce, v níž bydlela babička. Postavil se na zadní, přičemž dvakrát spadl. Jakmile znovu získal rovnováhu, pokusil se zaklepat, což se mu ve finále podařilo.
„Kdo je tam?“ ozval se sípavý hlas evokující řezavé smyčce z filmu Psycho.
„Ééé, tady Český Telecom,“ odvětil vlk s námahou, neboť mu činilo problémy stát na zadních, „jdeme vám zkontrolovat dráty, a jestli vám funguje telefon.“
„Ten mi slibujete víc jak 15 let. Zatím jsem závislá na telegrafu!“
„Dobrá, paninko, hned se na to mrknu. Jenom mě pusťte dál.“
Jakmile babička otevřela dveře, vlk se na ni vrhl – nemusím vám říkat, jak to dopadlo. Následně umyl nádobí, jelikož po dlouhé době měl své oblíbené Taco, oblékl si babiččiny šaty, nasadil si čepec a brýle. Nyní vypadal jako cosplay Normana Batese. Poté se natáhl na postel a usnul.
Zanedlouho dorazila karkulka a divila se, co to leží v posteli.
„Pojď dál za babičkou,“ snažil se vlk napodobit chraplavý hlas.
„Eh, babičko?“ zarazila se karkulka. „Pročpak sis vzala tolik sedativ?“
„To aby se mi lépe usínalo.“ odvětil vlk klidným hlasem.
„Babičko, proč máš tak velké zorničky?“
„To protože jsem si kapala do očí šťávu z rulíku, abych mohla mít velká kukadla, jako máš ty.“
„A babičko? Proč máš tak velkou pusu?“
„Protože tohle je ta nejhorší pohádka na světě a právě teď tě sním!“
Vlk se vrhl na karkulku, ovšem on stála s rukama v bok a hrdě pronesla: „Mám čepec a nebojím se ho použít!“
„Vážně?“ odvětil vlk. „A kdepak ho máš?“
„Oh, já nána! Zapomněla jsem ho na louce i s kytičkami!“
Než to stihla doříct, vlk si z ní udělal mexické burrito, jak pravila věštba. Od té doby maminka nemůže Červenou karkulku nikde najít a netuší, kde leží ona louka s červeným čepečkem.

Ediční poznámka: Johann Sebastian Bachman zemřel krátce poté, co nakladatelé odmítli zařadit jeho pohádku do antologie „Na konci poznáte důvody“ v domnění, že autor to buď přehnal s houbičkami, nebo přišel o rozum. Byl pevně přesvědčen, že tato práce, ať už jakékoliv kvality
a děsivosti, je velice estetická a didaktická a na smrtelné posteli tvrdil, že se jedná o jeho opus magnum. Nechť odpočívá v pokoji.