A zase píšu...

Malá holčička čte Harryho Pottera, se kterým vyrůstá, a už v té chvíli touží být spisovatelkou. S nezkaženou bujnou fantazii vyráží do světa, ve kterém ji čeká pouze postupné zbavovaní se dětských iluzí…

Píše „můj milý deníčku…“ a začíná psaní jejího příběhu. Vkládá slova na papír, city, prožitky, chyby, kus sebe. Maminka deníček najde a směje se dětským představám a snům. Holčička nechápe, co je na tom k smíchu. Vždyť jen píše…

První článek. První kapitola. První ucelená část. „Maminko, už mám skoro svoji knížku.“ Opět jen s falešným úsměvem holčičku pochválí, ale nepodpoří. Ta smutně sklopí oči, vrátí se do pokojíčku a s vírou a se svým sešitem píše dál.

V pasti!

Dostává se na druhý stupeň základní školy, kde přichází hodnocení a zadání, o čem bude psát. Už nemá na výběr, není svobodná. Bez kreativity, bez svého tématu píše podle struktury, aby její psaný projev oznámkovali co nejlépe nějakou číslicí.

Baví ji psaní, čtení, literatura, a tak míří na humanitní gymnázium, které by ji co nejlépe mohlo připravit na budoucí kariéru. Od prvního ročníku jí vkládají do hlavy struktury, témata a vytýkají chyby. Proti proudu chce jít dál…

Bez titulu ani článek!

„Novináři jsou verbež.“ Slova, která slýchá ze všech stran. Dívá se na zprávy, čte novinky na iDnes a přesto věří, že jsou i tací, kteří svoji práci dělají nezištně a pořádně, jako by ji dělala ona.

„Bez titulu nejsi nic.“ Názor 21. století, který i ji pohltí. Vždycky si myslela, že psaní je vášeň, radost, ale najednou se to stalo titulem. Najednou se to stalo honbou za magisterským titulem na Karlově univerzitě z oboru Žurnalistiky.

Strejda Google a teta Wiki živě!

Z toho důvodu nastupuje na půlroční přípravný kurz na vysokou školu, aby se na takto žádaný obor dostala. Dozvídá se, že přijímací zkoušky se skládají z cizího jazyka a testu, který ověřuje všeobecný, kulturní a politický přehled, znalost dějin 19., 20. a 21. století a znalost spisovné normy českého jazyka.

Se sklopenou hlavou z kurzu odchází s pochopením, proč je novinářská práce tak nekvalitní. Nikoho nezajímá, jaké máte vlohy na psaní, jaký máte styl, a zda pro to vůbec máte cit. Zajímá je, jestli v hlavě máte co nejvíce znalostí a může se vám říkat teta Wiki.

Dostává se do bodu mrazu, kdy neví co sama se sebou. Co si má myslet, co má psát, jak má reagovat, co má vůbec chtít. Psaní se ve škole stalo povinností, na vysoké škole zřejmě zbytečností a pro ni nutností.

Minulost za minulost!

Otvírám oči. Vidím tu holčičku, která měla sny, velké ambice a představy. Už nemá, už je zbavena iluzí…

A tak sedím u počítače, pořád píšu mnohdy bezmyšlenkovitě slovo za slovem, ale s úsměvem na tváři a pro sebe. Nemusím se nikam honit… Nechci za to platit… Nepotřebuji dobrou známku… Musím jen psát, protože psaní jsem já.

Zdeňka Kopecká