Morava - domov můj

Morava. Také jste si představili sedláky na poli sklízející úrodu, v lepším případě trsy hroznového vína z vinic, které později budou popíjet v kapalném stavu Češi se slovy „vono to není tak špatný, na to, že je to z Moravy“. Moravané jsou mnohdy středem kritiky – označením „sto let za opicemi“ počínaje a nářečím konče. Dovolte mi tedy přiblížit, jak se věci ve skutečnosti mají.

Často slýchávám dotazy, zda je na Moravě Wi-Fi, 3G připojení nebo jiné „evropské“ trendy. Tento typ dotazů většinou pokládají někteří namachrovaní Pražáci, kteří si myslí, že Praha je středobodem veškerého společenského dění, a na Facebooku jsou zaměstnaní ve „Vysoké škole života“. Wi-Fi připojení na Moravě máme, zdejší lidé však netráví s moderními technologiemi tolik času. Ptáte se proč? Protože mají zásadně jiné priority. Kraj, ze kterého pocházím, žije především ze zemědělství. Lidé tráví spoustu času manuální prací, a když se vrátí z práce, nedávají si šlofíka u PC, nýbrž věnují čas své vlastní zahrádce, práci okolo domu nebo si zajdou do místní krčmy na pivko a domácí pálenicu.

Zastánci městského ruchu budou na nervy již po pár dnech. I když se nacházíte v okresním městě, je pravděpodobné, že po 17. hodině si na kafé do kavárny nesednete a na ulici potkáte dva lidi v intervalu deseti minut. Moravský lid nemá zálibu v kavárenském povalování a večeře v restauraci je pro něj zbytečná – šak erteple mají ve sklepě dvanáct měsíců v roce, oharky ve špajzu taky a spokojí se se žufánkem polévky ze slepice, kterou klepli, než šli do práce.

V přirozeném rytmu a řádu

Jelikož jsem vyrůstala v malebné vesničce u Uherského Hradiště, ráda bych přiblížila život na vesnici. Hodiny nejsou potřeba – zvony kostelní věže o sobě dávají vědět každých patnáct minut a přesně udávají, kdy je čas oběda (tzv. chodí Polednice, takže děti se neopováží být nikde jinde než doma u stolu) a kdy je čas jít spát (tentokrát chodí Klekánice). Dopoledne nebo k večeru se chodí na hřbitov, který musí být vždy dokonale upravený, aby si místní pozůstalí neřekli: „Tož vidíte to? Nehaňba jedna, kyticu má zvadlú, v kamínkách listí a stopy po kočiskách, ta tu nebyla dobrý týden!“

V sobotu začíná velký úklid: Okolo osmé hodiny ranní vás probudí drnkání hrnců – to znamená, že máte vstávat, a sotva vylezete z postele, už máte v ruce vysavač a „hadru“ na prach. Následující čtyři hodiny běháte po baráku jako otroci při stavbě starověkých pyramid, dokud nezazvoní zvony a nastane chvíle úlevy u oběda. Neděle je velmi speciální den. V 9.00 vás zvony svolají do kostela, kde to vypadá následovně: vyslechnete si hodinovou mši a poté ještě hodinu stojíte před kostelem, kde posloucháte: „Ja, děvčico, ty jsi vyrostla!“, „Představte si, že tahleta čeká nemanželské děcko!“ apod.

Vnímání vlastních kořenů

Přesto, že dodnes poslouchám kritické názory na Moravu a můj přízvuk v Čechách považovali/ považují za skandální, jsem jako každý jiný člověk pocházející z Moravy na svůj původ pyšná a nevyměnila bych ho za nic na světě. Je to místo, kde můžu být sama sebou, kde nemusím řešit, který odstín laku se hodí k mému tričku, jaký mám telefon nebo jestli si dám BubbleTea či kafe ze Starbucksu. To je celé to kouzlo, které člověk z jiného koutu republiky zřejmě těžko pochopí.

Vendula Barátová